"Zázraky se někdy dějí." - Michael Jackson

Paříž

17. listopadu 2015 v 21:40
Paříž, to malebné město, kam se sjíždí filmaři, malíři, fotografové, ti umělci, kteří se pokouší zachytit její půvab. Slyšela jsem mnoho umělců o ní hovořit jako by se snad jednalo o krásnou ženu, její křivky jsou stavby, historické stavby, balkónky se stolečky, kde se nacházejí květiny a židle vybízející k tomu, abyste se posadili a dali si kávu. O jejích krásných voňavých vlasech jako o Seině a o jejích očích jako o barvě této řeky, o jejím úsměvu jako o Eiffelově věži. O jejích dlouhých štíhlých nohách jako o proslavených francouzských bagetách.
Jsem na toto město pyšná, jsem Francouzska, můj přítel také. Jsme spolu rok, je nám oběma 24 let, já jsem Nathalie on Claude. Je sobota, rozhodli jsme se, že si na večer někam zajdeme. Jsme tak zamilovaní! Naše oči a pohledy to křičí do světa, tady polibek, tu polibek, zde společná fotka. Vodění se za ruce. Míříme do obchůdku se šaty. Zalíbí se mu jedny rudé, tak si je zkouším. Sedí mi perfektně, potvrzuje mi to i jeho hladový pohled. Kupuje mi je jako dárek. Když vyjdeme zpět na ulici, na konci chodníku květinářka zavírá svůj krámek, vtom se Claude rozeběhne a kupuje mi růži. Ten muž je anděl. Naším cílem je restaurace. Zde si dáváme kohouta na víně, jako zákusek Crème brûlée. Zaplatíme a naším cílem je můj byt, který je blíž než ten jeho, je sice v rušnější části města, ale i tak ho mám ráda. Vidím odtud přímo na Eiffelku. Mám pocit, že tento den už nemůže nic pokazit. Pevně se držíme za ruce, domlouváme se na zítřejší oběd u mých rodičů. Procházíme okolo fotbalového stadionu, odkud se šíří hluk fandících lidí, hraje Francie proti Německu. Jsem to šťastná žena, můj přítel fotbal nesnáší, ještěže nemusíme být na stadionu mezi řvoucími zabedněnci, kteří se dívají na běhající simulanty. Já toho chlapa prostě žeru! Z černého auta kousek před námi vystupuje několik mužů, jdou sebejistým krokem, blíží se k nám, nakonec se rozeběhnou a s křikem mačkají něco v dlaních. Ozývají se mohutné rány, poté už ale nic neslyším, v uších mám příšerně zalehnuto ale i přesto slyším pískání a zvonění, všude okolo je hrozivý křik. Pár metrů letím vzduchem a poté dopadám tvrdě na zem, to ale poznávám jen díky pohybům těla, bolest necítím, ta se přesunula k mému rameni. Palčivá, šílená, krutá a neutichající bolest, když se na ruku podívám, vidím jen krvavý pahýl, roztrhané maso, v němž jsou zbytky mého oděvu a střepin. I přes bolest a hrozné zranění jsem tu, vnímám a žiju. Zatím! Vůbec nevím, co se to děje. První myšlenka je na mého přítele. Kde je? Je na tom jako já? Nebo snad ještě hůř? Nohy se mi sice podlamují, ale nacházím jinou, vnitřní sílu, takový pocit jsem ještě nezažila… To bude nejspíš adrenalin. Vůbec nemyslím na to, jestli by se toto celé mohlo ještě opakovat, hlavní pro mě je najít jeho! Přes zamlžený pohled se snažím zaregistrovat a rozeznat osoby ležící na zemi, v kalužích krve. Motá se mi hlava, celá se chvěju a moc toho neslyším.
"Claude! Claude!!!" ječím po ulici do sténání ostatních lidí. Všude vidím jen krev, zmrzačené, nebo již mrtvé lidi, roztrhaná těla. Nikdo se mi neozve nazpět, toho jsem se obávala nejvíc. Nemám sílu na pláč, chci jen jedno! Najít přítele. Dále bloudím… Nakonec se ozve jeho výkřik. Dokulhám se k němu a padám přímo na zem vedle něj. Celý se chvěje. Je na tom stejně jako já…jemu ruka chybí v předloktí, trčí z ní jen krvavá kost. Ležím vedle něj na zemi, hledím mu do očí, chytí mě zdravou rukou za moji a jen pohybem rtů řekne: "Lásko, neboj se, všechno bude dobré!" Rozeznívají se sirény, městem se šíří zvuk policejních aut. Bolest je šílená, jsem v agonii, celé tělo se mi kroutí a chvěje. Už na nic nemyslím, pomalu se mi zavírají oči. Ztrácím vědomí. Pak už je jenom ticho, klid, bezbolestnost. Umřela jsem? Nebo snad žiju?

Znovu se probudím až na pokoji, vedle svého přítele. Nad námi stojí naše rodina. Všichni brečí. Já ne. Žijeme. Přežili jsme. O měsíc později, po propuštění z nemocnice se s přítelem bereme. Mám na sobě ty rudé šaty, co mi ten večer koupil, jim se nic nestalo, leželi vedle s mojí kabelkou. Ne, nepovažuji se za nešťastnici. Ba naopak, já i Claude jsme přežili. Přežili peklo teroristů na nevinných lidech.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama