"Zázraky se někdy dějí." - Michael Jackson

Nicholas Winton

6. října 2015 v 16:18
Tento článek je napsaný jako zpráva pro http://www.wintonfilm.com/, nechtělo se mi to přepisovat do jiné formy...

29. září se v Příbrami konala beseda Lady Mileny Grenfell-Baines spojena s vysíláním filmu Síla lidskosti, jež je věnován Sirovi Nicholasovi Wintonovi.

Jsem velice vděčná, za uskutečnění tohoto vzácného setkání. Nejenomže nám přiblížilo kousek historie, ale spíše proto, že nám dovolilo nahlédnout do čisté duše pana Wintona, kterou zaplňovala ona základní vlastnost-lidskost. Ráda bych poděkovala a popsala můj osobní názor a pohled na tohoto vzácného muže…

Nicholas Winton byl nesmírně odhodlaný člověk se srdcem na pravém místě. Obdivuji ho, že v 30. letech kdy ještě málokdo věřil, že Hitlerovské Německo začne hrůzným vyvražďováním Židů ale nejen jich, a že vypukne válka, dokázal vycítit nátlak nadcházející katastrofální války a nejen to. Rozhodl pomoci naprosto cizím dětem, z cizí země přežít. Jeho odhodlání muselo být neobyčejně silné.

Obdivuji ho za jeho odvahu, kdy se nebál, při "falšování" (urychlení výdeje) dokladů, že by se vše mohlo provalit.

Obdivuji ho za jeho skromnost. On tento čin nebral jako hrdinský, neviděl v tom nic zvláštního. Hleděl na něj jako na samozřejmost.

Obdivuji ho za jeho optimismus, který z příhod a vyprávění paní Mileny Grengell-Baines vycházel na povrch.

Obdivuji ho za jeho inteligenci, která se odráží v jednom z mých oblíbených citátů: "Jestliže věříte v Boha, tak nerozumím, proč by měl být rozdíl věřit jako katolík, žid nebo muslim. Základ všech náboženství: dobro, etika, nezabíjet a starat se o své rodiče - je stejný. Myslím, že lidi by měli míň dbát o to, co je v náboženství rozděluje, ale víc o etiku."
I přestože nejsem věřící, děkuji Bohu, za to, že seslal tohoto muže na zem, a že mu dopřál krásného a dlouhého života, který si jen zasloužil.

Velmi mne mrzí, že jsem se nenarodila o pár let dříve a nemohla jsem se setkat přímo s panem Wintonem v Praze, kdy zde pořádal besedu pro 3 000 lidí.
Uznání ovšem patří i dalším zúčastněným této akce. Novým, adoptivním rodičům Československých dětí ale i jejich pravým. Nedokáži si představit, že by dnes moji rodiče přišli a řekli: "Nastěhuje se k nám jedna dívka, její země je v ohrožení, bude tedy bydlet u nás, ber ji jako svoji vlastní sestru." Ne, že bych byla proti, ale nedokáži si tuto situaci představit v mém životě. Je to pro mne velice zvláštní. Je to důkaz toho, že lidí s humánností jakou byl obdařen i pan Winton bylo více. A ještě větší uznání si možná zaslouží praví rodiče dětí… Vypravili svoje děti na cestu, o které věděli, že skončí dozajista dobře, že jim zajistí život, zatímco oni sami nejspíš zemřou v koncentračních táborech či ve válce. Zachránili jim život, dokázali celou dobu až do jejich posledního rozloučení, posledního objetí zakrýt svoje city, žal, že je opustí jejich vlastní děti a ještě zvládli děti ujistit, že se brzy uvidí. Že děti zažijí dobrodružství, na které dozajista už nikdy nezapomenou a brzy se vrátí. Ano, v něčem měli pravdu. Zažijí dobrodružství, na než už do smrti většina z nich nezapomene. Ale již se nevrátí. Již neuvidí své blízké, svou maminku, tatínka, prarodiče, neuvidí už svůj pokojík… alespoň většina už ne.
Ale je tu ještě jedna věc, která mě poněkud zasáhla… když pan Winton začínal s plánováním záchrany životů dětí, pomoc našel pouze v Anglii a Švýcarsku. Všechny ostatní země zavřeli oči, ale hlavně svá srdce. Poněkud podobně děsivě vyhlíží přítomná krize, uprchlická. Jedná se téměř o totéž… nikdo se jich nechce ujmout a jinak jim pomoci nelze.
Myslím si, že tato podobná přirovnání bychom měli vidět stále a stále bychom si měli připomínat… Jinak se bude opakovat ona chybná část historie donekonečna…
Závěrem bych chtěla říci, že v dokumentu bylo možno shlédnout několik rozhovorů se zachráněnými dětmi…netuším, zdali se nejednalo pouze o výběr nejlepších z nejlepších… Ale překvapilo mne, že drtivá většina pracovala tím způsobem, jakoby se snažila vrátit zpět světu to, že je tehdy pan Winton zachránil. Tím míním, zaměstnání ve vědním odvětví, učitelé, spisovatelé ale i dobrovolní pomocníci. Tito lidé si svého života doopravdy váží.
Velice děkuji za otevření očí, srovnání si priorit a alespoň částečného poznání tak výjimečného muže, jako byl pan Sir Nicholas Winton.




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gil Gil | Web | 21. října 2015 v 23:17 | Reagovat

♥ Nádherné! :-) Mám pana Wintona hrozně ráda♥ Pamatuji, jak jsme viděli (v televizi) to jeho setkání se zachráněnými, to, kde nečekal, co se na něj chystá. Byl tam tak dojatý. Nám celé rodině u toho tekly slzy.

2 Nikola Nikola | 27. října 2015 v 14:54 | Reagovat

Moc pěkný článek - taky se mi líbí. :-)

3 vercajackson vercajackson | 27. října 2015 v 18:16 | Reagovat

[1]:
Máš pravdu...opravdu moc lituji,že jsem se s ním nestihla setkat... Byl to úžasný člověk! A děkuju!

[2]:
Moc děkuji! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama