"Zázraky se někdy dějí." - Michael Jackson

Souhvězdí lásky - 18. kapitola

11. září 2014 v 20:41 |  Souhvězdí lásky-povídka

18.kapitola










"Je to Francouzska, že?"do očí se mi ženou slzy.

"Ne, to není…"směje se a snaží se mě obejmout… "Ty brečíš?"

"A neměla bych snad?"

"Hlupáčku! Jsi to ty… Byl jsem ti koupit dárek. Byl jsem v jednom drahém obchodě s parfémy a tam to na sebe jedna ženská doslova lila. Buď ráda, že jsem se ti vrátil živej."udělá pár kroků k tašce, kterou položil ke dveřím a opravdu z ní vytahuje parfém. Dává mi krásně zabalenou krabičku s parfémem.

"Už nebreč!"usměje se a políbí mě.

"Promiň, jsem pitomá…Ale když jsi mi volal, slyšela jsem, ženský hlas."
"Ano, to byla prodavačka."

"Promiň…moc se omlouvám…"

"Ty sis vážně myslela, že někoho mám?"kouká na mě jako na moulu.

"Chytnula mě panika…"

"Miláčku…"směje se. Bere to dobře. Byla jsem tak naivní! Jsem šťastná, že v Michaelovi můžu mít takovou jistotu a oporu.

Parfém voněl krásně, Michael líbal krásně, hřál mě krásně… Vše bylo zase tak jak by v Paříži mělo být. Příští den jsme vstali velmi brzy ráno. Už v šest hodin, hodinku nám trvalo než jsme projeli městem na místo určení a pár minut před osmou jsme stáli před Louvrem. Měli jsme již sjednanou schůzku s ředitelem oné krásné galerie. Provedl nás sklepením, kam můžou pouze lidé Michaelova postavení. Michael je naprosto okouzlen, i když mi říkal, že tady není samozřejmě poprvé. Ředitel také ani nevypadá, že by to pro něj bylo něco šokující a naprosto výjimečné být v jedné místnosti s Michaelem. Poté nás provádí po horní, normálně přístupné galerii. Bude to znít lacině a jako otrhaná fráze, ale Mona Lisa je prostě to nejúžasnější, co jsem kdy viděla. V galerii se zdržíme ještě hodinu po otvírací době, Michael se samozřejmě musel "doobléknout". Poté vyrážíme do hračkářství, opět Michaelovo přání, nevadí mi to. Jsem za to ráda. Poté zajíždíme do hotelu najíst se a trošku si odpočinout. Okolo druhé hodiny se vyrážíme podívat na katedrálu Noter dame. Je to okouzlující... Nikdy jsem nebyla tak okouzlena jedním městem. Už se mi ani do LA vracet moc nechce…tady se cítím skvěle. Možná i proto, že je to tak blízko Anglii. Po prohlídce této úžasné památky vyrážíme do divadla na operu. Až tehdy, když si na sebe obleču večerní róbu, cítím, že jsem se alespoň o krok přiblížila půvabu francouzských žen. Těším si i přesto, že jsem smířena s tím, že nebudu rozumět ani slovo. Michael vypadá úžasně…možná proto, že má smoking, možná proto, že jde bez jakékoli masky, budeme mít lóži jenom pro sebe… Jsem tak šťastná, že se až bojím, že se něco musí pokazit jak už to tak bývá… Vystoupení se mi moc líbilo. Asi budu na opery chodit častěji… Paříž je jako vánoční stromeček po sedmé hodině, kaluže na zemi září jako zrcadla. Vzduch byl lehounký, trochu studený, ale tak příjemný! Na ulicích ubývalo lidí, až jsme se ocitli úplně sami na romantickém schodišti u starých domů. Michael nebyl v převleku, ani jeden z nás nepočítal s tím, že by ho mohl někdo začít pronásledovat, byl to jeden z těch mála večerů, kdy jste mohli normálně chodit. Mohli jsme být SPOLU. Jako normální páry. Cítila jsem se šťastná, opravdu šťastná. Možná proto, že jsem si už znovu byla jistá, že mě bezmezně miluje, a že mě nikdy neopustí, někdo by řekl, že jsem byla naivní a snla jsem o zcela jiné realitě, ale já to tak onehdá vážně cítila. Michael vypdal, že to cítí stejně. Vodili jsme se za ruce, choulela jsem es k němu pod kabát, občas jsme se zastavili, abychom se políbili…

Stojíme pod lampou, opíráme se o ni, líbá mě a balí mě do kabátu.

"Já mám tak krásnou přítelkyni…"

"Já mám tak ulhanýho přítele…"zašklebím se a potom ho políbím.

"Ne, to nemáš Jenom mi vůbec nevěříš."

"Ale věřím, lásko… Musíme se vracet zpět do LA? Moc se mi tu s tebou líbí."

"Budeme muset…pozítří, ale můžeme se sem kdykoliv vártit."

"To jsem ráda… Je to tu úžasné."

"Je."usměje se, podívá se na zem, a potom zvedne pohled zpět k mým očím, které si stejně tak zkoumavě prohlíží jako na naší první schůzce. Usměju se. Je hezké vědět, že je to pořád stejné jako na začátku.

"Můžu se tě na něco zeptat?"

"Jistě."chytá mě za ruku a vede mě k lavičce, kde si sedáme.

"Vzala by sis mě?"špitne do ticha...





P.S.: Je tu nová anketa, jestli bych tedy mohla poprosit, hlasujte.Usmívající se
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama