"Zázraky se někdy dějí." - Michael Jackson

Souhvězdí lásky - 12.kapitola

19. srpna 2014 v 22:15 |  Souhvězdí lásky-povídka
12. Kapitola






"Vůbec nevím, co mám koupit Michaelovi k narozeninám."říká naštvaně Kenny.
"Kdy má narozeniny?"vyděšeně štěknu.
"Pozítří…" SAKRA! Sakra! Sakra. Sakra… Úplně jsem v té spokojenosti zapomněla na jeho narozeniny. Vůbec nevím, co mu mám dát! Achjo… Jeden dárek už mě napadl. Dám mu album s našima fotografiema, ale to je málo…
"Máš na mě čas?"
"Mám, a i kdyby nebyl, udělám si ho. Co potřebuješ lásko?"díky Bohu, že mi dal ten telefon.
"Chtěla jsem s tebou jenom někam zajít. Chybíš mi."
"Měl jsem v plánu jít do galerie…mám tě vyzvednout?"
"Jasně. Těším se." Tak a teď už jenom chytře vymyslet, jak z něj vytáhnout, co by si přál.
Znáte ty lidi, jak stojí deset minut nehnutě u obrazu a žužlají přitom nožičku od brýlí? Michael mezi ně patří.
"Co by sis přál?"
"Co bych si přál? Přeju si být šťastný tak jako teď navždy."
"Něco materiálního…"znudeně dodávám…
"Asi nic… Možná si ale koupím tenhle obraz. Je úžasný."mluví o obrazu matky držící dítě. Mám ho!
"Tamhle jsem viděla skoro stejný…mohl by jsi mít dva." Kecám, žádný podobný tam není. Michael pomalu, ale jistě postupuje za roh. Spěchám k recepci, abych se zeptala na obraz. Cena je sice trochu vyšší, ale moje kreditka to zvládne.
"Prosím, jsem tu s přítelem, neříkejte mu, že jsem ho koupila já, je to překvapení. Řekla byste, že vám někdo zavolal?"
"Dobře."směje se recepční a jde na pod obraz dát cedulku "Prodáno".
"Ale ne, vy jste ho už prodali?" Michael se snaží mluvit tak, aby ho nikdo nepoznal.
"Ano, už nám volal jeden uchazeč. Je mi líto." HURÁ!
Příští dny, do práce vůbec nemusím, jelikož se nahrávají písničky a u toho já nemusím být. Uklízím byt, jelikož jsem sem pozvala Michaela, abych mu mohla dát moje dárky. Ovšem od Kenna jsem se dozvěděla, že on narozeniny, Vánoce a ani Velikonoce nikdy neslavil, že dárek k narozeninám sice přijme, ale na Vánoce prý nikdy. Vím, že byl u Svědků Jehovových, ale nevěděla jsem, že ještě nikdy nic z toho neslavil.
"Dneska na tebe mám jenom hodinku."
"Proč, jestli se smím zeptat?"aneb skvělý návod, jak naladit dobrou náladu.
"Chci zajet do nemocnice."
"Stalo se někomu něco, nebo něco s tebou?"
"Ne, ne, ne…Nic takového. Jedu rozdat dětem nějaké dárky."v očích má smutek.
"Co ti je?"je mi líto, že je smutný.
"Ale nic…to bude dobrý. Jak se máš ty?"usměje se tak málo, že mě překvapilo, že se ani nesnažil…
"Myslím si, že nejsem jediná, kdo ti dneska chce boblahopřát k narozeninám…takže…. Všchno nejlepší, lásko, hodně štěstí, zdraví, lásky, hromadu skvělých alb, hodně radosti. Mám tě ráda."blahopřeji mu a jako spečetění přání mu dávám polibek.
"Moc děkuju…"přebírá do rukou nejdřív naše album plné fotek a poté mu podávám jeho vysněný obraz.
"Páni…ty jsi. Já… To ty jsi mi ho koupila?"v očích se mu alespoň trochu zableskne štěstí a radost.
"No ano…"
"Víš jak jsem byl naštvaný, že už ho prodali?"směje se a prohlíží si detaily obrazu.
"Vím."směju se.
"Už můžeš vyrazit do té nemocnice, jestli chceš…"pouštím ho ze svých spárů. Cítím se docela špatně. Musí si myslet, že jsem stíhačka na něm závislá. Přidávám se k němu kamkoliv jde… Cítím se zle.
"A chceš jít se mnou?"
"Raději ne. Jdi, ať rozdáš co nejvíc dárků."poklepu ho po ramenu.
"Vážně nejdeš?"
"Ne…ahoj." Nehádali jsme se, ale cítím se jako po první hádce A nejhorší na tom je, že jsme si nic neudělali, že nikdo nic neřekl... Nevím, co se děje…ale cítím se provnile. Je další pátek a tentokráte jsem pozvaná jinam než do Neverlandu a někým jiným, než Michaelem. Uma mě pozvala na Joshovo letní sídlo na okraji L.A. Kdo by odmítl moře? Jedeme na jih, do Long Beach. Josh je ředitelem banky, jeho rodiče pocházejí z Las Vegas. Vím, že Umu moc miluje a chce si ji vzít. A to mi stačí. Stačí mi, když bude Uma šťastná. Jsem moc ráda, že mě s sebou vzali. Alespoň si odpočinu od toho odpočívání u mě doma. Alespoň změním prostředí.
"Víš, musím ti něco říct… Victor byl zklamaný, že nemohl jet taky…"
"Victor?"nechápavě házím pohled na Umu.
"Ten, jak jsem vás chtěla seznámit."ochotně mi vysvětluje.
Usydluji se v jejich sídle, společně s Umou a Joshem mluvíme o svatbě. Jsou tak šíleně zamilovaní, že mi to přijde až trochu přecukrované. Za každou větou polibek, drží se za ruce… Ble. Možná trochu žárlím…
"Tady Rose."reaguji na telefonát.
"Ahoj…"vzdechne do telefonu unaveně.
"Michaele? Proč mi voláš z jiného čísla?"
"Jsem v limuzíně…"
"Děje se něco?"
"Ty nejsi doma, viď?"
"Nejsem…co se děje?"páčím z něj starostlivě.
"Jenom…nějak to na mě všechno dolehlo… Ale nechci ti kazit den."
"Jsem u přátel na víkend. Budeš v Neverlandu?"
"Nehci, abys jezdila. Zůstaň s nima."
"Přijedu."konstatuji rozhodnutě a už si beru do ruky kufr.
Do Neverlandu dojíždím asi za dvě hodiny. Bude už šest hodin. Uma byla zklamaná, že odjíždím tak brzy, ale jsem si jistá, že si to s Joshem zařídí jinak a příjemněji.
"Ahoj Johnny. Kde je Michael?"spěchám za mou láskou.
"U sebe v ložnici. Možná bude spát. Je trochu skleslý, ale bude ok."mrká na mě a vede mě ke vchodu, kde se spolu loučíme.
Kufr si nechávám položený přede dveřmi. Klepu na mohutné, zavřené dveře a vstupuji dovnitř.
"Michaele?" Není tam. Chodím po celém komplexu, nacházím ho až konečně v taneční místnosti. Z rádia se line jemná melodie jazzu. Michael sedí opřený o zrcadlo a dlaně má na tváři. Na sobě má zelenou košili a volné černé kalhoty.
"Jsem tu, lásko…"podpatky se nesou místností a jejich zvuk se pomalu přibližuje k Mickeymu, který ke mně zvedá uplakaný pohled.
"Co se děje miláčku?"ustaraně si k němu klekám na kolena a objímám ho.
"Jsem moc rád, že jsi přijela."tiskne mě k sobě.
"Neplač a řekni mi vše…"utírám mu slzy, trochu mě děsí.

"Michael mi vypráví o jeho návštěvě v nemocnici, vypráví mi o tom, že se nedokáže smířit s tím, že děti umírají takhle mladé, přeci mají žít… Je z toho hodně špatný… Ale okolo deváté hodiny to vypadá, že už je mu trochu lépe… Jdeme si lehnout a on usíná zatímco já mu češu vlasy. Je mi to vše líto, je mi líto, že jsem nejela s ním, je mi líto, že jsem jela s Umou na víkend, místo toho, abych byla s ním. Štve mě, že nevím, jak mu pomoci. Znovu nemohu spát, ale ne z nezvyku, ale z pocitu viny.





P.S.: S inspirací je to čím dál tím horší...další díl je v nedohlednu. Padla na mě nějak depka... takže... Ale budu se snažit! Usmívající se
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Simoňka Simoňka | E-mail | Web | 20. srpna 2014 v 12:38 | Reagovat

Pekný dielik. Je vidieť, že sa naozaj milujú, nielen milujú :-D :-P Starajú sa jeden o druhého, je to krásne, sú titlivý a ohľaduplný k sebe navzájom.... neboj inšpirácia príde, neboj nič.... len ma mrzí, že je Michael smutný... ach jaj, vždy ho bolí pphľad na choré, trpiace deti... ale my vieme, že im chcel pomôcť, aj im pomáhal, najlepšie ako dokázal... Michael neplač :-(  :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama