"Zázraky se někdy dějí." - Michael Jackson

Souhvězdí lásky - 4.kapitola

16. července 2014 v 12:57 |  Souhvězdí lásky-povídka
4. Kapitola




Po dlouhém letu letadlem, jež byl trošku otravný svojí délkou nikoliv však nudou, se dostávám do úplně jiného, krásného světa. Je to okouzlující. Michael mi ovšem před letem ještě musel zařídit očkování proti malárii a podobným nepříjemnostem. Musel to zařídit on, jelikož já sama bych asi jen těžko sehnala všechny tyto protiočkovací látky. Je až trochu desivé, k čemu všemu se může Michael tak lehce a tak rychle dostat… Tohle ve mně nebudí zrovna dobrý pocit, ale od toho tu přeci nejsem. Jsem tu na dovolené s mým přítelm Mickeym. Přítelem…docela ošemetné slovo. Tato země vyzařuje zvláštní, klidnou energii, barvy a vůně, jiní lidé…Jsme v havlním městě Madagaskaru-Antananarivo. Odtud jedem asi hodinku a půl autem do oblasti zvaná Itasy. Je to tu úžasné. Čím více se vzdalujeme od hlavního města, obejvují se ženy s dcerami a na hlavách nosí velké koše. Občas potkáme někoho na oslovi. Vše je tu tak jiné…trává má jinou barvu, objevuji druhy květin, které jsem nikdy předtím neviděla, ptáci si pějí jiné písně než v Californii nebo Anglii. Slunce tu svítí intenzivně i přesto, že bude asi sedm hodin večer. I vzduch je tu jiný. Vše je tu tak nějak jiné… I přesto, že je dusno, cítím se skvěle.
Na místo přijíždíme okolo půl deváté. Už je docela velká tma. Zřetelně je vidět asi tak na patnáct metrů. Vystupujeme a Michael bere kufry, chvíli vedle sebe stojíme a koukáme na tu krásu. Nad hlavami nám svítí obrovsky vypadající měsíc a hvězdy, odráží se na hladině jezera Itasy. U něj jsou chatky, z dálky to vypadá jako by to byly světlušky. Bydlíme na východní straně.
"Tak jdeme?"popožene mě, jelikože jsem natolik okouzlena, že téměř ani nedýchám.
Vítá nás majitel onoho areálu. Michael umí francouzsky… Překvapilo by mě, kdyby něco neuměl… Případám si optě trochu méně cená. Jsem jenom asistentka, která navíc neumí ani trochu francouzsky. Jediné, co zvládnu je "Je t'aime.". Smutná realita. Mezi mnou a Michaelem panuje okouzlující nálada, kterou jsme doposud neměli. Majitel nás vede k jeho vozu beze střechy a veze nás asi tak kilometr od ostatních chatek k velkému domu. Je poněkud výstřední svými základy, které jsou ponořené do vody. Je to takový dům na vodě. Je pobit světle hnědými prkny, střecha je vodorovná, nikoliv špičatá jak je tomu zvykem u mě doma. Dům obklopují vysoké palmy a možná i kokosovníky, ve tmě toho moc nevidím. Majitel nám přeje zřejmě hezký pobyt a odjíždí s autem znovu do centra jeho "městečka". Michael nese kufry do domu, obratně si odemyká dveře, jako by tady byl den co den.
"Nevěděla jsem, že umíš francouzsky."prohodím trochu žárlivě.
"Taky, že neumím. Umím jenom pár frází. Nejsem zas až takový génius, jak si všichni myslíte, slečno Roselline."usměje se a ve futrech mi nechává místo, abych mohla projít. Proklouzávám okolo něj a s otevřenou pusou pozoruji onen ráj. Jsme v chodbě, která nabízí rozhled ihned po celém domě, je vidět do kuchyně, obývacího pokoje, je vidět i na nejméně patery dveře, které jsou však všechny zavřeny. Vše je ve světlém stylu. Stěny jsou bílé, na zemi je rozprostřený vanilkový koberec. Nábytek je zřejmě z dovozu, jelikož dřevo se tváří jako javorové a pochybuji, že tady by mohli javory přežít. Na stolcích postávají zlaté lampičky se stínítky, na kterých jsou palmy a racci. Vše je skvěle osvětleno. Je tu obrovská televize. Otočím se zpět na mého nosiče kufrů a usměju se sice jako pako od ucha k uchu, ale zato upřímně.
Po zabydlení se, kdy oba máme ložnici s dvoulůžkou postelí, se jdeme projít okolo jezera. Jenom na chvíli, jelikož se brzy schodneme, že je nám oběma zima, a že máme hlad. Již oblečení do pyžama stojíme ve futrech ve svých ložnicích, díváme se na sebe a je očividné, že každý chceme říct to samé: "Co, kdybychom uvolnili tu jednu ložnici, kdyby třeba přijela nečekaná návštěva a šli do jedné?" Ale jenom se oba pousmějeme, popřejeme si dobrou noc a zavíráme za sebou dveře.
Ráno, jestli se tomu tak dá vůbec ještě říkat se zdá všechno být mnohem barvitější nežli včera. V jedenáct hodin stále ještě unavená po náročném letu se probouzím po jemném pohlazení po tváři.
"Ráno, raníčko!"ozývá se posléze.
"Ahoj."štěknu a zabořím obličej do polštáře.
"No tak, vstávej."naléhá na mě. Stále odporuji.
"Máš poslední šanci." Jeho poslední výzvu jsem neuposlechla, bere mě za boky a vzápětí už mě nese ven na verandu.
"Pusť mě, pusť!"směuju se a plácám ho do hrudi. Sympaticky se na mě zaculí a pokládá mě zpět na nohy.
Michael mi po obědě oznámil, že se jedeme podívat do Ampefy, což je jedno z mnoha madagaskarských městeček ležící kousek od našeho hotelu. Je v něm jezero Kavitaha a na jeho přítoku je i vodopád... Vše je naprosto diskrétní, jedeme jenom my dva ve vypůjčeném autě, které (i přes moje připomínky a obavy) řídí Michael. Při každé větší ráně, které auto vydá se už začínám modlit, aby Bůh zpasil naše duše. Jedeme v nizoučkém gabrioletu, takže spodek auta pocítí každý větší kámen. No, konečně jsme na místě. Auto jsme zaparkovali na parkovštátku a vidali jsme se kousek okolo jezera. Tam už na nás čekala přistavená loď i s jejím kapitánem. Nastupujeme na ni a projíždímě okolo celého obvodu jezera Kavitaha. Je šílené horko a tak nárazy větru jsou velice příjemné. Voda je světlounce tyrkysová, občas v ní zahlédnu nějakou rybku. Na kraji jezera zahlédnu orangutana….
"Michaele! Dívej… tamhle na kraji vody."tisku se k němu a ukazuju mu prstem na orangutana.
"Mohli bysme zajet támhle ke břehu?"otáčí se s otázkou na usměvavého černocha. Zastavujeme u břehu. Opice se začíná stahovat zpět do lesa, ale náš kapitán má s sebou ovoce. Hází kousek před ni a všichni tři napnutě čekáme na její reakci. Přibližuje se a pochutnává si na něm.
"Myslíte, že za ní můžeme jít?!"ptá se Michael a usměje se na mě. Vzápětí mi pomáhá ven z loďky, ano přiznávám, že volba podpatků nebyla ta nejlepší. Opice je velká asi tak metr a deset centimetrů. Moc nám sice nevěří, ale pomalu se k nám přibližuje. Kapitán si k ní kleká na bobek a natahuje ruku s kouskem banánu. Michael taky bere ovoce a podáváho i mě. Opice se k nám přibližuje na minimální vzdálenost. Požírá v klidu ovoce a nechá se hladit. Začne si prohlížet i moje šaty a začne za ně se zájmem tahat. Michael se tomu šíleně směje. Už je čas se zase vrátit do reálného života.
Ve městě si kupujeme nějaké suvenýry. Já si kupuji sošku slona vyřezaného do dřeva a náhrdelník. Michael si toho kupuje víc… Začíná poprchávat a tak se schováváme pod stříšku obchůdku.
"Michaele, moc děkuju, je to tu krásné, jsem ráda, že jsem s tebou mohla jet."chytám ho za ruku a líbám ho na tvář. Je tu ono známé bušení srdce, není to již nervozita… Je to něco jiného něco mnohem silnějšího…. Jó, to bude nejspíš infarkt…
Michael se na mě usměje a položí mi ruku okolo ramen, aby mi nebyla zima, což mi tak trochu připomíná naše vystoupení ve Strabucku. Musím se smát…cítím se šťastná, opravdu šťastná.
"Pojedeme domů, zítra je taky den, můžeme se sem vrátit."měl pravdu, pršelo opravdu hodně a nevypadalo to, že to zkončí za chvilinku. Vydali jsme se tedy zpět do našeho letního sídla. Je okolo páté hodiny, za chvíli bude večeře… Dostala jsem skvělý nápad.
"Michaele? Máš tady něco svátečnější? Že bychom si udělali slavnostní večeři…"
"Jasně. Romantika musí být!"zasměje se a plácne mě po zadku. Á, Michael se nám nějak rozjíždí. Né, že by mi to vadilo…
Je přesně čtvrt na sedm, jak jsme se domluvili, že se sejdeme v obývacím pokoji. Měli jsme uvařenou večeři, zapálený krb, nachystané víno. Michaelovi to opravdu moc slušelo, měl na sobě tmavě modrý smokingový oblek, na pravé klopě měl připnutého malinkatého stříbrného orla, pod sakem měl bílou košili rozepnutou na tři knoflíky. Vypadal fantasticky a elegantně. Měl rozpuštěné vlasy, měl je stejně kudrnaťoučké jako onehdá u mě v bytě, když u mě přespával. Krásně voněl, mám dojem, že to byla vůně vanilky nebo něčeho podobného, byl to velmi aromatický parfém, ale byl příjemný, podmanivý. Já jsem na sobě měla krvavě rudé, lesknoucí se koktejlky s vlečkou a vepředu je délka nad kolena. Měla jsem svázané vlasy do neposlušeného drdolu. A na nohách jsem měla lesklé, černé, páskové boty na podpatku. Na krku jsem měla svůj nejoblíbenější náhrdelník, který jsem dostala k jednadvacátým narozeninám. Byl to zlatý náhrdelník s rubínovým přívěskem ve tvaru kapky.
"Vypadáš dokonale…"vezme mě za ruku a políbí mě do vlasů.
"Děkuji…ty taky."řeknu pokorně a usměju se na něj širokým úsměvem. Konverzace u večeře nevázne, ba právě naopak. Bavíme se o umění, o Africe…bavíme se o všem a ničem a to je právě to nejlepší. Michael do sebe lije jednu skleničku vína za druhou. Jsme už u druhé lahve…
"Nezatančíme si?"stoupá si vedle mě a natahuje ruku. Žádost přijímám. S lehkostí cinkne do kazéťáku a už nám hraje romntická hudba.Vše je tak perfektní, že to skoro vypadá, jako by to měl Mike vše dopředu naplánované. Jedním pohybem mě obejme okolo boků a přitáhne si mě k sobě. Pokládám mu ruce okolo krku a spokojeně se vlním do rytmu večera. Na okamžik zavřu oči a hlavu mu pokládám na rameno. Užívám si okamžiku. "Nepůjdeme ven na chvíli? Tam bude určitě chladněji…"hodí obočím.
Na Michaelovi je vidět, že pořádně přebral…ale chová se slušně, není oplzlý ani tak něco… Ale motají se mu nohy a tak ho raději podepírám. Procházíme se bosky na okraji jezera. Michael si úplně rozepnul košili a sako nosí přehozené přes rameno. Měsíc svítí velice silně, po odpoledních srážkách není na nebi ani vidu a ni slechu.
"Víš, chtěl jsem ti jenom říct, že jsem moc rád, že jsi se mnou jela… A promiň za to, že jsem se tak ožral..."mumlá lítostně, je tak roztomilý, že se na něj ani nemůžu zlobit. Vedu ho k němu do ložnice. Svlékám mu košili, i když párkrát natahuje ruku, aby mi zabránil. Po té ale ulehá unavený do polštářů a na okamžik zavírá oči. Rozepínám mu i pásek a sundavám kalhoty. Má pod nimi i trenýrky… Sundám mu je pro jistotu taky, aby ho v noci neškrtily! I když se snažím držet a nedívat se tam, kam bych se dívat neměla, moc mi to nejde, dvakrát mi tam sjel zrak. A povím vám, že i když mám taky docela upito a kdyby ke mně teď přišel slon, říkala bych mu malej hodnej a šla bych ho hladit, ve velikosti tamté věci se nemýlím. Je velká… Přikrévám ho peřinou a ještě okamžik sedím na okraji postele, chci si být jistá, že Michael usne a bude vpořádku. Zamlaská, převalí se na bok, směrem ke mně a se zavřenýma očima mě chytne za ruku se slovy: "Rose, já tě miluju…"




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Simoňka Simoňka | E-mail | Web | 16. července 2014 v 18:54 | Reagovat

Prečo, prečo, prečo??? Rose ty si asi z vesmíru??? Tak vyzlečieš mu trenky a NIČ, akože fakt NIČ???? Že len pohlad ti ujde, prečo si niečo nespravila??? Načo máš ruky a iné časti tela??? Rose, ty si pako!!! ...
Varča, ty ma chceš zabiť?? Minulý diel Michael v kúpeľni a jeho krásny zadok a teraz TOTO??? No už chýba len odhalená Rose, ale až v ďalšom diely a poprosím už to doraz... už 4 diely čakám kedy dojde na to jedno!!! :-D  :-D Výlet keásny... večera super, romantika tak to má byť!!! :-P  :-P  :-P

2 Simoňka Simoňka | E-mail | Web | 16. července 2014 v 18:56 | Reagovat

Sorry, ušli mi písmenká, samozrejme vieš predstava nahého Mickeyho a že sa nič nestane.. Verča fakt sorry, nabudúce to doraz, aj tak to obaja chcú a my tiež!! :-P  :-P

3 vercajackson vercajackson | Web | 16. července 2014 v 19:20 | Reagovat

Hele, Simon! :-D Pěkně se uklidni, nebo to budu oddalovat ještě dalších třicet kapitol a jak sama vidíš, oddalování mi jde. :-D
Jen si počkej... Aspoň se budeš víc těšit, ale slibuju, že už to bude brzy... :-)

4 Anna-Marie Anna-Marie | E-mail | Web | 18. července 2014 v 22:14 | Reagovat

Konečně jsem se dostala k okomentování a téda, to ti řeknu! Ono je těžké NEPŘIPADAT si v jeho přítomnosti méněcenná. :-D I když je pravda, že dokáže velmi rychle zařídit, aby se každá žena cítila v jeho přítomnosti naprosto výjimečně. Michael se nám ale pěkně rozjel, uvolnil se a Rose...ta vůbec nezneužila situace. A takovou šanci měla! Véélkou šanci...:-D A miluje? Jsem zvědavá, jestli jí to řekne  i za střízliva. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama