"Zázraky se někdy dějí." - Michael Jackson

Souhvězdí lásky - 3.kapitola 3 část

13. července 2014 v 18:06 |  Souhvězdí lásky-povídka
"Tak, můžeme jít!" usmívám se a vykračuji. Chytá mě za ruku a přikračuje ke mě.
"Čekají tu na mě fanoušci! Zřejmě někdo proflákl, že tady jsem. Na, tady jsou klíče od auta, je to to černý, jakým jsem od tebe odjížděl. Jdi napřed. Tebe si snad moc všímat nebudou." usmívá se, rozzářily se mu oči. Uposlechnu ho a protahuji se okolo ječících trochu hystericky vypadajících fanoušku. Měl pravdu, jako bych byla vzduch, žádná reakce se nekonala. Hledám jeho auto, začíná to být opravdu akutní, lije jako z konve a občas se ozve blesk. Konečně jsem ho našla. Interiér je moc hezký, je sladěný do odstínu mahagonu. Auto voní po vanilce. Bubnování deště na střechu mi už po chvíli začalo lézt na nervy, proto jsem si pustila rádio. Po okamžiku zjišťuji, že je to kazeta se songy Franka Sinatry. Po dalších pár minutách začínám o Mika mít strach. Kde je tak dlouho? Vrací se až při další písničce. Napadá trochu na levou nohu, ale na tváři má stálý úsměv. Sedím na řidičově straně, ale zdá se, že on nad tím nehodlá protestovat, sedá si rovnou vedle mě.
"Není ti nic? Kulháš…"pokládám mu ruku na stehno.
"To nic, jenom mě povalili. Nic se neděje. Měli bychom už jet, bude pořádný slejvák." po dohodě jsem se vydala ke mně domů.
"A co to máš s košilí?" nepřestávám se ničemu divit.
"Jedné dívce se podlomila kolena a chytla se mě. Ale je v pořádku." celou cestu od hotelu se culí. Zřejmě je ještě napumpovaný adrenalinem a proto si neuvědomuje ono nebezpečí. Nemluvím o fanoušcích, ale o mě mých řidičských zkušenostech. U mého domu není místo na zaparkování a tak nechávám stát automobil na konci ulice, což se rovná asi stovce metrů chůze.
"Pojď ke mně, ohřeješ se a usušíš." lákám ho před vchodem do domu, když mě šel doprovodit. I přesto, že déšť tvoří bílou clonu, nevidíte dál než na deset metrů a kapky studí jako sníh. Ulice je naprosto prázdná, stojíme na ní jenom my dva. Natahuji ruku, naše prsty se proplétají a táhnu ho nahoru do tepla.
"Ricky?!"křičím a ujišťuji se tak, že tu doopravdy není. Poslední dobou tráví volný čas u té jeho. Doma se ukáže jedině tehdy, když udělám jeho oblíbené jídlo. Mířím rovnou do koupelny a vytahuji z almary velkou osušku a házím ji po Mikovi. Stojím bokem k umyvadlu a ždímu si vodu z vlasů.
"Jestli chceš něco k jídlu nebo tak něco, ber si!" sundávám si nepříjemně lepící šortky a oblékám si sukni.
"Chceš fen?" usměvavě mu nabízím můj nejoblíbenější vysoušeč vlasů. Opověď však nepřichází. A poněkud hříšným pohledem sleduje moji promočenou košili.
"Chytej!" házím po něm fen a ihned co se mi uvolní ruce, chytám košili špičkami prstů, aby se mi průsvitně bílá látka nelepila na ňadra. Podprsenku sice mám, ale je látková bez košíčků. Na rtech sem mu vykouzlila milý, hřejivý úsměv, líbilo se mu to.
"Nemáš se a co stydět!" pousměje se zabalený do deky a hledá volnou zásuvku.
"Tak já se půjdu převléknout." couvám a ukazuji kamsi za sebe.
"Dobře." reaguje poněkud bezvýznamně. Beru si na sebe můj oblíbený svetřík a podprsenku s košíčky! Déšť si docela užívám, je to poprvé, co tu prší! Doma, v Londýně pršelo alespoň jednou týdně. Otvírám okna, miluji tu vůni deště, ten studený vzduch, trošku štiplavá co vám protáhne plíce, ano, to je ono. Vracím se zpět do jeho společnosti.
"Prosím tě, půjčíš mi make-up? Moc prosím." zakrývá si levou tvář. Jsem trochu zaskočena, nevěděla jsem, že ho používá, ale samozřejmě mu vyhovuji. Po návratu z koupelny mu nabízím Rickyho košili, kterou jsem mu dala a on ji na sobě nikdy neměl. Nabídka je přijata. Je celý zabalený do deky a oblečení se mu zatím suší na radiátorech, které jenom stěží hřejí. Uvařila jsem nám kakao a k tomu koláč, který jsem sama upekla. Sedíme na gauči, oba zabalení do dek, popíjíme kakao a sledujeme televizi. Venku však zuří bouřka a brzy na to vypadává proud.
"Nezeptáš se na ten make-up?" je poněkud smířený s realitou.
"Ne, je to tvoje věc… Nebudu se do toho plést."
"Jsi hodná, díky." nakládání se ke mně a dává mi polibek na tvář. Zvedám se a sedm si na parapet, vystrkávám ruku z okna ven, nechám ji trochu pokapat deštěm a ihned ji otřu do deky. Mám to ráda.
"Víš, že jsi divná?" sleduje mě s úžasem.
"Kvůli tomuhle?" ujišťuji se.
"Jo!" zachechtá se.
"Nemám ráda to mokro, ale mám ráda ten chlad. Jak to zastudí a zašimrá."
"Jsi zvláštní!" bere zpět ono slovo "divná".
"Jsem divná a vím to!!"směju se realitě do očí.
"Jo, jsi divná." nakonec taky souhlasí. Sedám si zpátky k němu a natahuju k němu ruku. Má krásně kudrnaté vlasy, víc než normálně.
"Vypadáš jako ovečka." kroutím mu s kadeřemi. Bere mě za ruku a znovu proplétá naše prsty. Povídáme si a povídáme, čas s ním strávený plyne jako voda. Jeho společnost je milá.
"Za poskytnutí útočiště ti uvařím tu nejlepší večeři, co jsi kdy měla!" a měl pravdu. Ukuchtil francouzský toast a byl výtečný. Asi v devět hodin pustili elektriku.
"Tak už jde proud. Půjdu, už se nebudeš bát." utahuje si ze mě.
"Jestli chceš, můžeš u nás přespat."
"Nevím, jestli se to hodí, doopravdy by ti to nevadilo?"
"Ne, tamhle je moje ložnice. Já si ustele tady."
"Ne, já budu spát tady, ale moc děkuji za ochotu. Přeci tě nevyženu na gauč." konečně mojí nabídku napůl přijal.
Bože, já asi vážně blázním. Co to dělám. Uvědomuji si svoje pochybení a ž v posteli, ale na nápravu je už poněkud pozdě. Usínám v celku rychle a klidně. V noci mě probouzí Mikův hlas a šustění deky nade mnou v ložnici.
"Rose?" špitne.
"Roselline!"zesílí jeho hlas.
"Ano?" otáčím se na něj poněkud zaskočeně.
"Můžu si lehnout sem? Na gauči mi je zima a do obličeje mi svítí měsíc."
"Dobře… Pojď." zívám a přitom se přemisťuji na pravý okraj postele.
"Díky…"
"Rose?"
"Ano, Michaele?" zeptám se trochu otráveně, přeci jen ve tři hodiny ráno není divu.
"Mám tě vážně rád a díky za azil!"zasměje se a nakloní se ke mně s pusou, jen mě jemně líbne na rty. Nic intimního se v tom polibku nedalo hledat. Ale i tak jsem na větvi… Usnula jsem lehce. Mike tak hezky voněl…
Ráno, když jsems probudila, postel už byla prázdná. V první moment jsem si nebyla jistá, jestli se mi to vše jenom nezdálo. Jestli to nebyl jenom hezký sen, ale poté co jsem se převailla na bok a hlavu zabořila do polštáře, ucítila jsem Michaelovu vůní, která se stále dřela na polštáři. Byla jsem ráda, že to nebyl jenom přelud. Vstala jsem a oblékla se. V bytě nebyla ani noha. Ani bratr, ani Michael. Udělala jsem si čaj, dala si topinku a poněkud zklamaně a osamoceně jsem si sedla na parapet jako jsem seděla včera, byl ještě trochu mokrý, i přesto, že už tu byl dávno nový den, bylo okolo desáté. A než jsem se rozkoukala bylo jedenáct, tak jsem začala připravovat oběd. Musím přiznat, že s každým zaříznutím nože do brokolice ve mně sílila zlost, že mi Michael nenechal vzkaz.
"Ježiši, kdo sem zase leze"olýzávám si prsty zamazané od brokolice a přesouvám se ke dveřím.
"Ahoj, co ty tady?" usměju se upatlaná od brokolice a v zástěře na Michaela.
"Jen jsem šel něco koupit."zamává mi před nosem knihou a vínem s limonádou "Tak můžu dál?"zasměje se ,když po delší době nic neříkám. Nechávám ho proklouznout okolo mě do bytu a mlčky si jdu umýt ruce od brokolice. Když se vracím, vidím jak si pochutnavá na prvním upečeném kousku brkolice.
"Vážně Michaele, vážně?" zasměju se.
"Promiň, ale vypadalo to tak lákavě."sedá si zůět na židli ke stolku.
"Tak jak ses vyspal?"snažím se moc nedat najevo, že jsem naštvaná, že utekl. Beze vzkazu!
"Skvěle, skvěle… A ty?"
"Dobře, ale chtěla jsem se zeptat, proč si nenechal alespoň vzkaz, že tu nebudeš čtyři hodiny."
"Musel jsem něco zařídit. Na tady máš něco jako omluvu."natahuje ke mně ruku s knihou a mašlí na ní. Všechna zlost či snad lítost, že na mě ráno zapomněl je najednou pryč. Je tak ukázněný, co se týče slušného vychování a vždy ví, co má udělat.
"Jé děkuji za…Cestopisnouu knihu o Madagaskaru."mám ráda Afriku, ale pochybuji, že se do ní někdy dostanu. Ale vypadá mo chezky, Michael je očividně napnutý.
"Moc děkuju, kouknu se do ní až po obědě. Nechci si jí ušpinit."pohladím ho po rameni a položim ji zpět na stůl.
Po výborném obědě, jak ho sám nazval se narvaná k prasknutí valím k jeho dárku. Pootvírám knihu a nosem vtáhnu novotu, mám to vůni moc ráda. Pousměju se na něj, i když myslím, že přes desky mi vidí jenom nos a oči. Michaelův silný pohled mnou prochází přesně jako, když krájíte nožem máslo. Až z toho mám husí kůži. Prolistovávám stránku za stránkou pečlivě a pomalu.
"Tady jsem byl a tady jsem byl minulý rok."ukazuje na majestátní fotografie.
"To já v Africe nikdy nebyla…"
"Á,už to nevydržím, pujč mi to."vytrhává mi ji z rukou a štrachá v mezeře desek a papíru. V rukách se mu obejvuje reklamní lístek a v něm je ještě jeden hubenější a delší.
"Co to je?"směju se jako pako. Michael se hrdě napřímí, vystrčí bradu i ruku dopředu.
"Ty jedeš do Afriky."špitnu poněkud zklamaně poté co zjistím, že jsou to letáček z hotelu a letenka, jelikož jsem doufala, že po tak hezkém čase…zkrátka teď ho dlouho neuvidím…
"Jo jedu do Afriky a ty se mnou. Letenka a pokoj už jsou zaplacené a i s Kennem jsem to zařídil. Sice mi dával kázání, ale to je jedno. Vrátíme se ráno ve čtvrtek."zubí se na mě s obrovskou radostí.
"Nevím, co mám říct! Já nikam jet nemůžu…"
"Řekni díky a nevymlouvej se."usrkne vína a spokojeně se opře do židle.










 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anna-Marie Anna-Marie | E-mail | Web | 13. července 2014 v 19:08 | Reagovat

To je tak milý!!! No to néé, já myslela, že ji zase opustil a on šel nakoupit. Božínku, já se roztaju!! Nevím, co bylo milejší, roztomilejší a nejvíc dokonalé. Jestli ten nádherný dárek, to, že spolu stráví spoustu času. Nebo to, jak jí ujídal brokolici, pili kakao, jak k ní večer přišel...ách ♥ Tenhle díl je vážně, vážně, vážně boží, sladký a dokonalý. Moc prosím...nemáš v zásobě ještě jeden? Myslím, že bez další dávky neusnu!

2 vercajackson vercajackson | Web | 13. července 2014 v 19:17 | Reagovat

:-D Děkuju! Jsi vážně moc milá a vstřícná!  No, tohle byla poslední úplná kapitola. Teď mám rozepsanou další...takže...nechte mi čas tak maximálně do středy, tehdy bych měla být snad připravená dopředu alespoň o kapitolu. :)

3 Simoňka Simoňka | Web | 14. července 2014 v 1:05 | Reagovat

To je dokonalé, pardon Michael je dkokonalý, taký pozorný a milý, konečne si tykajú, ako Anička taky se roztaju :-P  :-P prosím ďalšiu kapitolku :-)  :-) keby taký Michael ešte existoval... :-P  :-P ja jej táák závidím :-P nádherný diel

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama