"Zázraky se někdy dějí." - Michael Jackson

Souhvězdí lásky - 3.kapitola 2 část

12. července 2014 v 22:23 |  Souhvězdí lásky-povídka
"Cože to řekl?! Víte, on rád vtipkuje…"snažím se jednu velkou lež zastřít další lží. Ricky by si měl začít shánět hrob. Studem se snad propadnu… Doufám, že se projeví jeho naivita, jež je tak trochu proslulá. Ovšem je také proslulý, že nevypadá tak chytře, jak doopravdy je.
"Rossie, nelžete! Rick mi to vše řekl."je dotčený mojí lží.
"Prosím, už jděte! Jděte."šíleně se stydím, nechtěla jsem mu lhát, ale ptát se mě na první schůzce na moje osobní, intimní vztahy?
"Jděte!"vstávám a odcházím od něj, nechci s ním být, otáčím se k němu zády, aby neviděl moje slzy.
"Prosím …"špitnu se vzlyknutím.
"Ale no tak, snad kvůli tomu nebrečíte! Absolutně nic se nestalo!"
"Já…"
"Nezlobím se na vás!"zasměje se a chytne mě za ruku.
"Já vím, ale nechtěla jsem lhát a teď se cítím jako husa."vysvětluji mu situaci z mého pohledu.
"Nebrečte…"jeho oči se také trochu lesknou a hlas ztěžknul. Lehký noční vánek se změnil v dusno.
"Můžu vás obejmout?"
"Když nebudete už brečet a vyčítat si to. Do toho!"usmívá se a rozpřahuje náruč. Tisknu se k němu a užívám si to jak je to jen možné. Úžasně hřeje. Tváří se mu bořím do hrudníku, on si hlavu pokládá vedle mé na rameno, rukou mi jezdí po zádech a druhou mi pokládá na zátylek. Po okamžiku se ptá: Dobrý?" a líbá mě do vlasů, těsně nad čelo. Přikyvuji.
"Dáte mi svoje číslo? Abych mohl zavolat?"
"Máte na daleko lepší přátele, než jsem já. Proč jste si vybral mě? Nejsem výjimečná ani úspěšná. Nic neumím a…"
"A jste tak skromná! Věřte mi, jste výjimečná. Jednou to poznáte… A z tamtoho si už nic nedělejte. Taky bych lhal být v přítomnosti Michael Jacksona."směje se. Jak se tomu může smát? Jsem tak ubohá.
"Dobře, tady je vizitka."slitovávám se nad ním a jdu zpět do bytu, hned se vracím upět.
"Ale to je Kennyho!"zaráží se.
"Vidíte to malé písmo úplně dole? To je moje jméno a číslo. Kenny je na mě hodný a štědrý." Po půl hodině se už loučíme. Prý to má domů docela daleko. Objímá mě, chytá mě za ruku: "Sladkou, dobrou noc."
Pouští mi ruku a jde dolů po schodišti. Je už u auta, když se ohlíží a mává mi, zachrastí klíče a mizí za zatáčkou. Cože? On má řidičák? Nebo spíš, kde vzal čas na to, aby si ho udělal?
"Kenny? Mike má řidičák?"nenápadně se vyptávám.
"No jasně! Jednou nebo dvakrát mě vzal."zvedá hlavu od počítače, kouká na mě přes brýle, zarudlýma, unavenýma očima.
"A kde vlastně bydlí?"
"Na severu Santa Barbary, do L. A. je to asi jedna, dvě někdy i tři hodiny cesty. Podle situace na dálnici.
"Tři hodiny?"divím se a kulím oči. Je milé vědět, že kvůli mně jel dvě hodiny v deset večer. Páni… je tak…Nemám slov. Překvapuje mě den co den víc a víc. Příští den jsem vzala naše staroušky na procházku. Byli jako vyměnění, drželi se za ruce, špitali si, čas od času se políbili, působili na mě jakoby byli čerstvě zamilovaní. Byli šťastní. Zavedla jsem je na chodník slávy, do mého oblíbeného parku a před nápis Hollywoodu. Los Angeles se jim prý moc líbí, ale není to nic pro ně. Turismus? Ano. Bydlet zde? Ne.
"Drahoušku? Co ty a ten Jackson? Jak to mezi vámi je?"sedíme v kuchyni u teplého kakaa, pojídáme sušenky, zatímco bratr s tátou hrají ping-pong v obýváku.
"Já nevím, je to zvláštní. Když mi polil šaty, poslal mi nové, když jsem nepřijala to pozvání na schůzku, čekal na mě ve Starbucku, potom mě pozval na tu večeři, potom jsme byli tady, v Disneylandu, u jeho ségry, ve studiu a včera tady."
"Aha…"zamlkle přikyvuje a usrkává čokolády. Ve tváři se jí objevuje ten nepřítomný pohledy, který naznačoval, že si myslí něco, co je lepší nevědět.
"Mami, ty jsi asi hodně mizerná psycholožka, když mi řekneš jenom aha."
"Co si o něm myslíš?"odpovědí se stává nechtěně otázka, jež je také nechtěná.
"Přijde mi, že o mojí společnost má zájem, je zvláštní. Je milý, chytrý, někdy trošku naivní, je s ním legrace, ale je tak nepředvídatelný… V každém ohledu je jiný."
"Buď se cítí osamělý, nebo chce zkrátka přítelkyni."
"Mami, má Madonnu."vracím ji zpět na zem. Nikdy jsem nebyla snílkovský typ. A na co taky… Štěstím jsem nikdy neoplývala. Věděla jsem, kde jsou moje hranice a kam je dokážu posunout. Nikdy jsem nedoufala ve víc než bych doopravdy mohla dostat. Jsem odjakživa realistka a jsem s tím spokojená.
"Dobře, ale pak mi vysvětli, proč by dělal to, co dělá? Nač tolika schůzek?"
"Mami, ty jsi psycholožka a máma…"odpovědi se samozřejmě dočkávám.
Už je pomalu konec července, návštěva rodičů je pomalu v polovině, s Mikem jsme si spolu párkrát volali. Neprobíhala žádná vášnivá debata, spíš jsme hovořili o turné…
Kenny mi oznámil, že se přestěhovává zpátky domů, ať příště nejedu do hotelu. Jako jeho asistentka mám tudíž na práci i tohle, říkám stěhováčkovi kam co naložit, vyhazuji nechtěné věci (některé si samozřejmě nechávám), hledám druhý klíč od pokoje. Hledám ho snad už půl hodiny a tak to vzdávám. Sedám si na rozbordelařenou postel a rozepínám si košili, i když je už skoro srpen, je tu horko jako v pekle. Konečně chvíli sama. Ticho, diskrétnost, pohodlí, luxus, samota, měkká postel…Místo stvořené pro spánek.
"Bum, bum, bum."odpovídají dveře z dubového dřeva na tvrdé a hlasité rány. Zklamaně svěšuji hlavu, abych si viděla na knoflíčky a s pomalými, loudavými kroky mířím ke dveřím. Je to Michael. Vypadá trochu překvapeně. Pohledem mě sjede od rozcuchané hlavy až k holým patám.
"Ahoj, děje se něco?" jsem překvapená, tudíž tohle ze mě vypadlo jako první. A to, že se už chvíli známe, neznamená, že mi na stydlivosti ubylo.
"Ahoj, je tu Kenny? Potřebuju s ním mluvit." Stále na mě kouká tím divným pohledem.
"Ne, ten už tady není. Už šel."
"Asi ruším, viďte?"ptá se s takovou jistotou, že téměř přesvědčil i mě.
"Ne, jenom jsem se na chvíli natáhla. Pojďte dál. Kenny tu už bydlet nebude, stěhuje se zpátky domů. Třídila jsem tu věci a už to skoro budu mít. Stačí najít ten mizernej náhradní klíč."zvu ho poklepáním na sedačku.
"Proč jste za ním šel? Mám mu něco vyřídit?"
"Nechci to turné, alespoň ne tak brzy… Chci překonat Thriller a to s tímhle nemůžu zvládnout."usazuje si brýle tak, aby mu bylo co nejméně vidět do tváře. Popravdě jsem tak trochu v šoku, vždyť ještě před chvílí se na turné těšil a nemohl se ho dočkat.
"Ale to nemůžete. Zítra jde do televize přeci ta reklama na turné! Zbláznil jste se? Už je to všechno domluvené, zaplacené, podepsané a…"
"Nechce se mi. Necítím se na to."
"Co se děje? Ještě před dvěma týdny jste se neuvěřitelně těšil."
"Prostě, nevím…všechno je. Nechte to být. Promluvím si o tom s Kenem."
"Dobře, jak chcete! Zajedu za ním. Nebude z vás nadšený, ale co mám dělat!"
"Rose, nechte toho."konstatuje poněkud naštvaně.
"Proč? Jestli jsme přátele, proč mi to nevysvětlíte? Proč se mi nesvěříte? Vybral jste si sám."
"Není to tak jednoduché, jak si všichni myslíte. Není to pro mě lehké."
"To pro nikoho! Jste jako všichni ostatní. Chcete vědět co nejvíc, ale nechcete nic říct na oplátku."reakcí se stává hluboké povzdychnutí a bezbranné zakroucení hlavou.
"Dobře. Poslouchete. Nedávno…zemřeli mi dva přátelé. Ryan White a Sammy Davis Jr. Zemřela mi i babička. Hrozně mi chybí…měl jsem je všechny hrozně moc rád. Nemyslím, že bys to mohla pochopit, ale… Zkusím to. Jediným vysvobozením od bolesti mi je spánek, jenom tehdy necítím ten žal. Ovšem to se stane jenom málokdy, že spím déle než pět hodin. Budím se bolestmi, beru léky, nemůžu spát. Neustále musím nad něčím přemýšlet. Jsem vyčerpaný. A představa, že budu zase dva roky létat den, co den do jiné země mě moc neláká. Už teď jsem unavený…" Nevím, co bych mu na to měla říct, abych mu pomohla. Musím uznat, že toho má hodně… Opravdu nevím co říct.
"Vím, že to co řeknu, říká každý, ale je to tak. Každý musíme zemřít. A věřte, že jestli jste se opravdu milovali, jsou tady s tebou, dohlížejí na vás a jsou s vámi. Vaši milovaní nikdy neodejdu, jestliže je nepřestanete milovat. A na spánek je dobré teplé mléko."
"Vy máte řešení na všechno!"pousměje se, konečně!
"Všechno jednou přebolí, nejlepší lék je čas. Věřte mi. Nemůžete jen tak zrušit turné. Ty miliony lidí vás potřebují. Jsou tu pro vás, protože vy jste tady pro ně byl vždy. Sám jste říkal, že je hrozně milujete. A neříkejte, že vám nechybí ten pocit, když vejdete na jeviště, před vámi stojí vyprodaná hala a všichni skandují vaše jméno. Co víc byste od nich chtěl než lásku?"snažím se ho postavit na nohy.
"Pomohlo to alespoň trochu?"
"Jo, děkuju. Moc děkuju, že tu pro mě jsi i vy. Jste na mě hodná. Au!"vyjekne nakonec, když se zakroutí na gauči. Naklání se na bok a zpoza sebe vytahuje klíč.
"Přesně ten jsem hledala!!! Díky!"musím se smát. Jsme na odchodu z pokoje, když v tom slyším tátův hlas. Bože ne, ne teď! S úsměvem se otáčím a jdu k nim. Mike znejistí, ale taky mě následuje. Rodiče nám jdou naproti. Připadám si jako v romantické komedii, když dcera představuje svého přítele. Naše pozdravy se promísí jako voda s čínskou polévkou a poté se ujímám slova já: "Tohle je moje mamka, táta. Tohle je Mike."
"Moc nás těší!"směje se táta a třese si s ním první rukou. Michael se chová najednou naprosto jinak, řekla bych až ukázkově. Samý úsměv, vřelé slovo i jeho postoj je sebevědomý. Je zřejmě dost uzavřený, na veřejnosti působí vždy šťastně a bezproblémově. Po chvíli nezáživného tlachání se loučíme. Jedeme ve výtahu z pátého patra a nastává ono nechtěné a trapné ticho jak už to ve výtazích bývá.
" Tak co říkáte na moje rodiče?" napadá mě jediné téma na rozhovor.
" Jsou moc milí… Jste si hodně podobní. No ták…prosím, už znám i vaše rodiče, pojďte si tykat!"
"Dobře…"usmívám se, mám docela radost, že i přes moje odmítnutí se nevzdává. Třeseme si rukama, nakonec se pousměje a přitáhne si mě k sobě, aby mě objal. A nakonec se ke mně nakloní, nejdřív mě políbí na tvář a nakonec letmo na rty. Žádný francouzák nic takového, jenom obyčejná pusa na rty. Cuknu sebou, když slyším cinknutí výtahu, což značí, že jsme se dostali tam, kam jsme chtěli. Před dveřmi stojí šéf, má výraz, který je určen mě a nesluší se ho popisovat slovy…
"Ahoj, co se tu děje, nepřišel jsem o něco?"
"Ahoj! My se jenom tak trochu seznamujeme!"ujímá se slova Michael.
"Kam jedeš?"ptám se ho trochu udiveně.
"Jedu to zkontrolovat, ty můžeš jít, jestli chceš. Rád bych si s tebou, ale promluvil, zavoláš mi?"ujišťuje se, že nezapomenu.
"Jasně."usměju se trochu dezorientovaně. Výtah se zavírá a my stojíme v obrovské hale, on na mě čeká, zatímco já vracím klíče a vypisuji šek na zaplacení pokoje a úklidu. Mike poněkud nervózně stepuje a prsty si poťukává na recepčním stolku, pohled má upřený ven.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anna-Marie Anna-Marie | E-mail | Web | 13. července 2014 v 7:47 | Reagovat

Chudák Kenny, když jel s Michaelem...taky nemusel přežít. :-D To objetí na začátku je nádherně popsané...Michael je tak hodný! A scény s maminkou jsou vždycky vtipné. :-D Ono je někdy vlastně dobře, když ti psychologové jenom tak sedí, myslí si svoje a přikyvují...:-D Ale...sakra, holka, tohle jsi mu neměla naordinovat. Michael by ten odpočinek opravdu potřeboval, hrozně ho to vyčerpá. Moc pěkně se to mezi nimi rozjíždí...tak jsem už jen zvědavá, kdy bude další díl? Nenech nás čekat. :-)

2 vercajackson vercajackson | Web | 13. července 2014 v 10:47 | Reagovat

Neboj! Třeba si Michael odpočine až až...turné bude až za dlouhou dobu... :-D A další díl? Určitě dneska... Docela se vracím do formy...takže :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama