"Zázraky se někdy dějí." - Michael Jackson

Souhvězdí lásky - 2.kapitola 1 část

7. července 2014 v 15:36 |  Souhvězdí lásky-povídka


Jelikož se Anně líbí povídka přidávám další kapitolu těsně před odjezdem do Rakouska. :)
Předeme se omlouvám za možnou přeplácanost, někdy mám hromadu nápadů, které bych ráda použila a neumím si vybrat tak jich tam dám někdy víc. Snad se nebudete moc ztrácet a bude se líbit i další díl! :)
P.S.: Mám v zásobě už jen jednu a půl kapitolky takže na další díly se bude muset čekat déle... :)



2. Kapitola


Tak jo! Naposledy zkontrolovat životní funkce, tep, zornice, sáhnout si na nos a... A NEZAPOMENOUT DÝCHAT!
Je sice pravda, že nějaký ten pátek už to je, co jsem měla rande. Naposledy to bylo před rokem s Victorem Shabandar, s tím bankéřem. Byla jsem s ním už půl roku, vypadalo to opravdu nadějně. Většinou jsme chodili k němu domů, brácha byl přeci jen doma a neustále ho vyhánět nemělo význam, když jsme mohli jít k Victorovi. A proč to mezi námi vlastně nakonec skončilo? Byli jsme zrovna v posteli, když se domů vrátila jeho žena. Hanbou jsem se mohla propadnout. Takhle ponížená jsem snad ještě nebyla… A tohle samozřejmě není jediný případ, kdy jsem ztroskotala v lásce… Na lásku jsem vždy bývala smolařka, ale zato v práci se mi vedlo skvěle odjakživa. A co to vlastně melu! Jaké rande? On si přece myslí, že Rick je můj přítel a on má Madonnu. S touhle ženou nemá význam svádět boj. Popravdě nikdy jsem zcela nepochopila, co na ní vidí, ne jenom on, ale muži celkově. Vychrtlá, určitě má implantáty a rozumu zřejmě taky moc nepobrala, jestliže točí porno. Dobře, už chápu, proč ji muži zbožňují, ale kdyby ji slyšeli půl hodinu mluvit a viděli, jak se chová, chuť by je dozajista přešla…
Opět je jenom pár minut po sedmé, ale tentokrát před domem stojí černá limuzína. Nohy jsou z počátku sice ztěžklé, ale nakonec se umoudřily a daly se do normální chůze. Na sebe jsem si vzala ty šaty od něj. Musím uznat, že chtě nechtě v tomhle modelu moje přednosti opravdu zvýrazňují. Jsem už jen pár metrů od auta a konečně se otevírají dveře a za nimi se objevuje Mike. Zpočátku se usmívá, přejíždí si mě pohledem a poté překvapivě pootvírá ústa. Zřejmě nečekal, že by to mě, puťce z Anglie mohlo slušet.
"Dobrý večer…"
"Dobrý. "s úsměvem si k němu sedám. Korzetové šaty mému hrudník co se týče dýchání vsedě, moc neprospívají.
"Vypadáte opravdu překrásně…"lichotí mi s rudnoucím obličejem, což mi lichotí ještě víc. Mám sto chutí mu ty neprůhledné černé brýle vyhodit z okna, opět.
"Vám to taky sluší." prohodím s lehkostí. Zvolil jednoduchou smokingovou kreaci v jemném odstínu achátové barvy a na hlavě měl naražený opět černý klobouk. Místo určení mi samozřejmě nehodlá jen tak sdělit.
"Dělám pro Kennyho sice už čtyři roky, ale stále nechápu co je kromě peněz lákavé na hudební kariéře… Jste jako štvaný pes."
"No u mě je to koníček spolu s chutí rozdávat lidem radost. Peněz mám dost. Ty mě nikdy nezajímali." nevinně se pousmívá.
"Jen tak mimochodem, jak poznám, že i nelžete?"
"Krásným ženám nikdy nelžu."
"A jak to tedy poznám v mém případě? Musím vás připojit na detektor?"
"Vy jste samozřejmě ten první případ, ale proč si myslíte, že lžu? Co jsem řekl?"
"Jste příliš odlišný od ostatních celebrit…"snažím se ho neurazit a navíc to je myšleno jen v dobrém.
"Odlišný…"opakuje si pro sebe.
"Nechtěla jsem se vás dotknout." S hlubokým nádechem se mě snaží přesvědčit: "Ne, to je v pořádku. Á, už jsme tady! "dojeli jsme do zřejmě nejlepší francouzské restaurace ve městě jménem Fablalous. V interiéru sladěném do elegantního šedého, francouzského stylu měli všude vyvěšená ocenění od nejpřednějších kritiků světa, už jen toto udělá dojem. Michael se chová jako gentleman, chová se mile, otevírá mi dveře přišoupává mi židli… Je to hezké atmosféra.
"Tak co si dáte?" hází obočím a pokládá již přečtený jídelníček.
"Salát s houbovou omáčkou. Vy?"
"Asi to jehněčí na víně…"
"Aha."konstatuji suše, opovržlivě a s viditelným údivem.
"Aha?"
"Myslela jsem, že jste vegetarián."
"Doktoři mi to zakázali. Škodilo mi to." při večeři se bavíme spíš o něm, o jeho rodině, hudbě, které země navštívil a cestou ke mně domů se bavíme spíš o mě.
"Vím, že jsem moc zvědavý, ale od čeho máte tu jizvu?" přejíždí mi po ní prstem. Doslova nenávidím, když si té jizvy někdo všímá příliš moc, ani sama se na ni ráda nedívám.
"Nechce se mi kazit tak hezký večer. Někdy jindy."
Večer už bohužel pomalu končí a jsme zpět před mým domem.
"Moc děkuji za večer, dlouho jsem se takhle dobře neměla. A ještě děkuji za ty šaty."
"To já děkuji." vystupuje za mnou ven na ulici, i přestože ještě není tma a občas okolo někdo projde.
"Dobrou noc…"
"Sladké sny." opáčí s úsměvem a zamává.
"Uvidíme se ještě soukromě? "výraz soukromě mi zrovna moc nelahodí a chci být i trochu záhadná. Usměju se, hodím rameni, naposledy se na něj podívám a za chrastění mého velkého svazku klíčů mizím v domě. Moje opojení štěstím však ihned, příští ráno narušil Kenny. Oznámil mi, že tento týden nemusím vůbec chodit do práce a upřímně řečeno nezněl moc přívětivě. Nevím, co si s kým zase neupekl, ale já na tom přičiněno nemůžu mít! Nic jsem mu neudělala. Sedím u smlouvy a i přes nadělené volno se v ní snažím pokračovat. Myšlení po včerejším večeru není moje silná stránka, ale pomalu si uvědomuji, že máma měla pravdu o tom, že ostatní si o setkání s ním můžou jenom nechat zdát. A naivně doufám, že to nebyla naše poslední schůzka, je okouzlující, chytrý, všímavý a je zvláštní (nikoliv odlišný, stále si to vyčítám). Richard se poslední dva týdny vrací domů až po 2 hodině v noci. Vlastně je to od té doby, co si našel tu jeho prácičku. Určitě to nebude nic "čistého". Protože z práce, která je nebezpečná či ne příliš výhodná se dostává přesně takovej balík peněz co má on. A začínám být docela ráda, že jsem dostala to volno, alespoň si na bratříčka můžu počkat a dostat z něj co to dělá.
"Ricky, co to je vlastně za práci? Byla jsem v jenom kole a ani se tě nezeptala…"
"Jsem v podstatě něco jako lékárník."
"Ty a lékárník? Dovol, abych se zasmála!" rýpnu si do něj, když vím, že mi lže.
"Ano, lékárník, kterej prodává prášky, ale na ulici."
"Ty dealuješ?!!"vyjeknu vztekle "Ksakru není ti pět let, abych ti říkala, že je to špatný! Nech toho!"
"Ale o co ti jde? Hodí to balík a bez práce!"
"A až tě zabásnou?" cítím, jak mnou proudí zlost a v nejbližší době vybuchne.
"To se nestane…"říká s rozvahou a škrábe se přitom na bradě.
"Půjdeš z bytu! Jestli toho nenecháš…"
"Klidně půjdu hned, mám na to." dostal mě do kouta a proto zkouším třetí, poslední stupeň vyhrožování: "Řeknu to mámě." Naše matka Jane je dosti akční člověk a k tomu je psycholožka. Neviděla by nejmenší problém v tom přijet z Londýna do L. A. jenom proto, aby mýho bráchu vlastnoručně zabila. A on to moc dobře ví. Táta je doktor, chirurg. Je si s mámou hodně podobný, je to Frank. Ale mámy se vždy každý bál víc nežli otce. Vždycky to byla právě ona, kdo se vždy poslouchal.
"Dobrá, nechám toho, ale chvíli mě nech vychladnout, ano!" jsem zkrátka úžasný vyjednavač.
Už byla polovina týdne pomalu pryč a od večeře se mi neozval… Nečekala jsem žádná velká gesta nebo něco podobného. Jenom o sobě dát vědět. To toho chci tak moc? Ale zpět do reality. Richard si sehnal NORMÁLNÍ práci v obchoďáku na kase, šéf se mi taky neozval a o mámě s tátou nemluvě. Docela jsem se spřátelila s Umou Rodríguez Lozano. Je z Mexika a říkám jí pouze Uma, občas celé její používané jméno zapomenu, je jich totiž pět. Pracuje jako chůva na poloviční úvazek a zároveň studuje. Je milá, občas zajdeme do klubu na skleničku. Zmínila jsem se, že tancuje jako Bůh? Připadám si vedle ní jako koště. Bydlíme naproti sobě, takže spolu trávíme hodně času a taky nemá přítele jako já.
"S kým spolupracuješ tentokrát?" říká se španělsko-anglickým přízvukem, který tady v L.A. není ničím neobvyklý.
"S Michaelem Jacksonem." doslova sebou trhnu, když s úsměvem začne ječet a poskakovat.
"Že mě s ním seznámíš! Prosím!" nově zjištěná vlastnost: zkrátka ho žere.
"No snad jo! Uvidíme, ještě ani nevím, jestli se s ním sejdu já sama."
Zbytek dne se z přátelského rozhovoru proměnil v besedu. No, stává se. Po návštěvě a prezentaci o našem setkání mi poněkud vyhládlo, proto jsem se vrátila především do mého bytu, ten byl, ale osídlen Rickem s jeho Emily a zvuky z jeho ložnice se rozléhaly po celém bytě. Vzala jsem si jen potřebné věci a vyrazila na pláž. Páni… ani jsem si moc neuvědomovala, že v L.A. jsou i pláže. Byla jsem až příliš moc zaujatá prací. Testosteronu tam bylo v zástupu hromada. Dala jsem si pizzu, zašla jsem do parku, muzea a cestou domů do trafiky původně jenom pro Vogue… Sotva jsem ale vešla dovnitř, zahlédla jsem dvojici časopisů, na nichž byl Jackson, než jsem však došla, až k mému magazínu potkala jsem ještě jednu obálku. Z původně jednoho se stala čtveřice. Chtěla jsem vědět, co o něm píší a jestli je to pravda. Nic víc za tím nebylo. Teoreticky.
  1. Titulek: Rozchod Madonny a Jacksona?
  2. Titulek: Opravdu je Elizabeth Taylor s M. Jacksonem pouze přítelkyně?
  3. Titulek: Ortega a Jackson spolupracují na novém albu

První článek hovořilo jejich sexem nabytém vztahu a o její promiskuitě, kvůli níž se měli údajně rozejít.
Druhý článek o tom, že Elizabeth je Michaelova milenka. Čemuž absolutně nevěřím!
A nakonec třetí-slovo od slova bylo pravdivé (až na název alba), dokonce se nezapomněli zmínit o sledování nás při večerním loučením před mým domem. Fotografie ani jméno neznali, tudíž jsem se moc nevzrušovala a ani mě to moc nezajímalo. Nevím sice proč, ale nenapadlo mě nic jiného než vzít telefon a "Kenny, máš čas? Nemohl bys sem zajet? Mám novinky."
Obávám se, že Kenny to bral daleko hůř než já. Byl vyděšený z toho, že nás musí někdo sledovat nebo odposlouchávat. Zato já se ho snažila, co se týká fantazie držet na zemi. Okamžitě zavolal Michaelovi.
"Může sem přijet?"
"Em, no…dobře. Ať přijede." s radostí obětuji se pro dobro věci. Po půl hodině se opravdu ozývá klepání na mých dveřích, ale za kukátkem se objevuje podivný člověk…
"To není on, ale nějakej úchylák…"říkám šeptem. Šéf se s úsměvem zvedá a jde se podívat také. Po letmém pohledu do kukátka na mě mrká a v klidu mu otevírá. Osoba má modré oči, vystouplé zuby, vousy a na hlavě rádiovku. Takhle přeci Michael normálně vypadá. Jak jsem měla vědět, že je to on? Je to opět divný pocit, když vám sedí na gauči, alespoň byl od té dobroty a ten jeho hrůzný převlek si sundal. Ale vousy jsou pravé. Docela mu sluší…
"Víš Kenny, musím ti něco říct… Někdo to tam poslal anonymně, nějaký můj přítel." cukavým pohledem se dívá do podlahy a střídavě na Kenna.
"Michaele! Já tě zabiju!" pokládá mu ruce na krk a se smíchem ho škrtí.
"Proč si jim to řekl… Měli jsme o tom přísně mlčet a nakonec to vyžvaníš ty!"
"Promiň, chtěl jsem jenom nenápadně ťuknout. Chci, aby se těšili. Budou šílet!"
"Myslím, že já budu šílet víc…"nevěřícně kroutí hlavou a snaží se vztek ovládnout.
"Ó, další žvásty…"jeho pohled utkvěl otráveně a znechuceně na magazínech, bere je do rukou s takovou tíživosti, jakoby ho to bolelo. Po pár přečtených řádcích na mě hodí pohled o něco milejší, než se tvářil na časopisy s otázkou: "Vaše?"
"Ano, ale…"nenapadá mě žádná rozumná výmluva a proto nadále už mlčím.
"Hezký, moc hezký…"očividně se ve mně naprosto a nevratně zklamal, lituji toho.
"Miku, nečti ty sračky." nabádá ho Kenn.
"Ne, chci se o sobě dozvědět to, co ještě nevím." poslední kapka a pohár mojí trpělivosti právě přetekl. Vytrhla jsem mu časopis z rukou a dvoustránku o něm a Liz jsem vytrhla a zmuchlala.
"Rose!" vyjekne po chvíli a druhý časopis si hodlá chránit.
"Dejte sem ten časopis!"
"Nahlásíte mě na policii?" směje se mi do tváře. A tak jsem udělala přesně to, co udělá muži každá opravdu rozzuřená žena- vystřelila jsem mu facku a časopis byl vzápětí můj. Jeho pohled nadosmrti nezapomenu. Překvapeně vykulil oči a bradu mu spadla dolů, ušklíbl se a chytl se za narudlou tvář. Zřejmě to ode mě asi doopravdy nečekal. Kenny ho napodobil do detailu stejně, zřejmě s ním soucítil. Až po chvíli trapného ticha se omluvím a do toho se ozývá šéfův smích. Michael se ještě rozkoukává a po chvíli se také směje. Jako děti.
"No tak já už půjdu, raději… Nepozabíjejte se mi tady. Tebe potřebuju a bez tebe my dva nemůžeme pracovat. Mějte se." nenávidím ho, jak si může dovolit odcházet právě teď?
"A kam najednou tak pospícháš?" snažím se ho tu udržet.
"Za přítelkyní."
"Nazdar…" Stále je vidět, že Michael znervózněl. Beru do ruky časopisy a pokouším se uklidit ten bordel, co jsem nadělala. Po té si nalévám skleničku vína, ale on nechce.
"Za tu facku se omlouvám… Rozčílil jste mě. A co ten převlek? Jak asi mám vědět, že to jste vy! A teď chvíli počkejte, někdo klepe." mířím ke dveřím.
"Umo?!"
"Tohle sis u mě zapomněla." pohledem sleduje Michael a podává mi gumičku.
"Díky." zabouchávám dveře a ve zbytku vzteku zapomínám na její přání.
"Co mi k tomu povíte?" nanovo na něj ječím.
"Ta facka byla oprávněná, ale jak jinak jsem se sem měl dostat?" znovu nás v debatě přerušuje klepání.
"Ježiší! To je Uma! Moc by se s vámi chtěla poznat, mohl byste tedy…"
"Jistě." na rtech se mu objevuje úsměv dobráka. Vpouštím ji do bytu, sotva se stihnu otočit, už na něm byla přilepená se slzami v očích.
"Miluji tě."
"I já tebe…"usměje se a stále ji objímá. I přesto, že je to moje přítelkyně si myslím, že se chová trochu výstředně... Konečně ho přestává objímat a ohmatávat.
"Jsem rád, že jsem tě mohl poznat, ale už budeme muset tady s Rose jít, Umo. Jdeme totiž na večeři."
"Ještě ne…prosím."
"Určitě se ještě potkáme." utěšuje ji. Uma po nějaké době opravdu odešla.
"Už můžete jít, jestli chcete, Uma není nebezpečná." utahuji si z něj.
"Vadilo by vám, kdybychom tady spolu ještě chvíli pobyli? Jsem doma sám… A…chci si s někým povídat."
"Jak je libo. Můžeme si objednat něco k večeři."
"Co třeba pizzu?" už mám v ruce telefon. A opět pociťuji původní nervozitu, přeci jen jsem s ním naprosto sama v mém bytě. Po té co do sebe narval téměř dvě třetiny pizzy a já s těží jednu, se mě opět vyptává na moji jizvu…
"Já vás vážně nenávidím…"konstatuji se smíchem, ale rovnou pokračuji "Bylo mi osm let. Byl prosinec, někam jsme jeli s bratrem a mamkou. Všude byl sníh a mrzlo. Mamka dostala hodiny a předkem auta jsme nabourali do stromu. Byla těhotná, auto se zdeformovalo a mámu tak zaklínilo v sedačce. Já jsem neměla pas, zastavila jsem se o palubní desku a zlomila jsem si ruku. Kosti mi vylezla ven z masa. Bratrovi se nic nestalo. S mamkou nás převezli do nemocnice, ona potratila, mně narovnali kost a byly jsme v pořádku. Konec." mám na krajíčku.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anna-Marie Anna-Marie | E-mail | Web | 7. července 2014 v 16:57 | Reagovat

Ach, to je nádhera...večeře, Michaelova galantnost. A pak se neozve! Já se vždycky během čtení do tvé povídky tak vžiju. Píšeš vážně velmi živě a poutavě. Čím delší díl, tím lepší! :-D Ale ta facka tedy sedla, úplně jsem ji cítila na tváři. Soucit! :-D No, uvidíme, uvidíme, jak to bude dál. Snad je Uma nevyruší, pokud se rozhodnou...co já vím...trochu se sblížit. :-D Užij si to v Rakousku! :-)

2 vercajackson vercajackson | Web | 7. července 2014 v 17:01 | Reagovat

:D Děkuju! Jsi milá!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama