"Zázraky se někdy dějí." - Michael Jackson

Souhvězdí lásky

3. července 2014 v 15:20 |  Souhvězdí lásky-povídka

Prolog

"Pospěšme si! Za chvíli tady bude." to mé sebedůvěře v krizových situacích zrovna moc neprospívá. Snažím si udržet nervy a nevybuchnout strachy…
Zdravím, jsem Rose Williamsová a pracuji pro Kennyho Ortegu. Jsem něco jako sekretářka a asistentka. Sjednávám mu schůzky, nakupuji věci, píšu a tisknu smlouvy anebo jenom nosím kávu a hamburgery. Pracuji pro něj už čtyři roky, předtím jsem pracovala v jedné producentské firmě a ještě před tím v reklamní společnosti v New Yorku. Teď jsem sice v Los Angeles, ale žiju, spíš pocházím z Anglie z Londýna. Ale nejsem tu sama, to ne. Mám tu Kennyho a staršího a línýho bráchu, který bydlí u mě v bytě. Jmenuje se Richie, Je mi 29 let. Jsem vysoká, hubená, mám hnědé oči, špinavě blonďaté vlasy. Nesu se v duchu módy. Mám ráda vůni čerstvého deště, miluji i nenávidím západ Slunce, ráda čtu a dříve jsem i psala, ale poslední dobou co jsme tady v L.A. nemám na nic čas. Vystudovala jsem střední uměleckou zaměřenou na hudební a reklamní průmysl.
Mám moc ráda Ameriku a LA, ale Anglie je klidná. Není tak uspěchaná jako tento svět. Ale nestěžuji si, tohle byl můj sen už od dětství. A splnil se mi! Jsem šťastná… Setkala jsem se s Patrickem Swayzem, Madonnou a dalšími a dalšími hvězdami. Ale stále jsem nepotkala Eltohna Johna, fandím mu odjakživa. Mám se setkat s Mikem Jackem (Michaelem Jacksonem), tak mu říkám já, má moc dlouhé jméno. Nevadí mi, ale nezbožňuji ho. Spíš by se dalo říci, že ho neprožívám. Ale i tak jsem nervózní při nadcházející schůzi spolu s ním a Kennem. Domluva bude o novém albu a koncertní šňůře-turné Dangerous, nejspíš. To je dosud jediné co vím a ani to bych správně vědět neměla, ale Kenny mi věří. Zná mě, ale teď mi naprosto drásá nervy jeho "užitečným" povzbuzováním. Nevím kam se vrhnout dřív…není to zrovna lehké, ale to se už ozývá klepání na hotelové dveře. Vrhám na Kennyho zbabělý pohled a obávám se nejhoršího- omdlení.
"Neboj Rossie, bude to OK. Michael je moc fajn. Věř mi. "říká s kroky vedoucími ke dveřím. Mám chuť dojít, spíš doběhnout k oknu a vyskočit z něj. Alespoň bych se neustále tak nechvěla. Přistupuji ke gauči, čekám, až vstoupí, ale nesedám si, chci být zdvořilá. Zdvořilá, zodpovědná, profesionální…a…a asi budu zvracet! Na poslední chvíli si rovnám ramínka od šatů. Chci vypadat jako člověk. Dveře se potichu otevírají, za nimi se objevuje muž, vysoké postavy, okolo 180 centimetrů, hubené ale ne vychrtlé, černí vlasy spojené v neposlušný culík jsou kudrnaté jako malé prstýnky, na hlavě má stejnobarevný klobouk, opravdu neprůhledné sluneční brýle, pokožku má velice světlou oproti minulým létům, do tváře mu ale zatím nevidím. Má rudé sáčko spolu s bílou košilí a černými kalhoty. Na nohách se mu lesknou černé boty s podpatkem. S vřelým úsměvem si třese rukou s Kennym a posléze ho i objímá. Má výrazný smích a milý, nesmělý úsměvem rty má úzké a líce mu rudnou. Přistoupím o krok blíž, abych se alespoň trochu zviditelnila. Kenny se ke mně otáčí jako první a vzájemně nás představuje.
"Těší mě…"
"Potěšení je na mé straně, paní Williamsová." sedá si do křesla naproti luxusní pohovce, kde posedáváme my dva. Cítím se trochu jako vetřelec, který tady nemá co dělat. Michael se stále usmívá, ale působí stejně nervózně jako já. Jako obraný štít u sebe mám svůj oblíbený bloček a dělám, že do něj píšu přitom si, ale kreslím Kennyho zákazníky. Krom Madonny jsem si nakreslila všechny, měla totiž hrozně na spěch, což mě docela naštvalo. Zásadně kreslím jen naživo. Z fotky to pro mě nemá význam. Je to jako bych si povídala s kamenem a čekala, že mi odpoví. Zázraky se zkrátka nedějí a nemůžeme čekat, Bůh ví co. Takový je můj všeobecný pohled na věc. Když nic nečekáte, nic vás nezklame. Ale za to vás to většinou šokuje.
Snažím si Michaela co nejvíce zapamatovat v nehybnosti, ale jako by naschvál na tom proklatým křesle skákal. Neustále se kroutí a jeho oči stále šilhají mým směrem. Asi ví, co kuju, což mě vyvádí opět z míry. Chci, musím mít jeho obrázek! Není pro mě důležitý, ale je to přeci jen Pan Zpěvák. Usmívá se a ruku stále drží na bradě s ukazováčkem nataženým na důlku. Na okamžik přestávám kreslit a doufám, že s jeho bláznivým tancem na křesle přestane. Povedlo se!
"Můžu se podívat? Na tu kresbu?" sundává si brýle a natahuje ke mně ruku, je si ale nejistý.
"Je to jen čáranice."
"Rossie maluje krásně. Budeš se divit CO."
"Prosím, ukažte mi to Rose." Žadoní a natahuje co nejvíc krk, aby dobře viděl. Snažím se neúspěšně sešit zakrýt, vtom se Mike vymrštil na nohy a viděl jeho portrét. Zase se směje a já nevím proč!
"Jé! To jsem já… Páni. Malujete hezky."
"Jsou to jen čáranice" odporuji jeho komplimentu, i když vím, že maluji docela obstojně.
"Nemohla byste mi to namalovat ještě jednou? Prosím…" musím se zasmát jeho roztomilosti.
"Dobře pokusím se, ale pošlu vám to po Kennym."¨
"Prosím, mám rád malování. Kolik za něj budete chtít?"
"Hehe, úplatky neberu. Kreslím pro radost, ne pro peníze. Ale jestli to chcete, musíte se přestat cukat, jinak vás nenakreslím. "naznačuji mu problém.
"Dobře… Kde jsme skončili? "obrací se zpět na Kennyho.
"Víš, bylo by dobré, kdybychom do jeviště ty plošiny daly…"opakuje poslední větu rozhovoru.
"Jo jasně, jsem pro. Bude to cool."
"Můžu se zeptat, o co jde? "doufám, že je moc neruším, ale nemůžu si pomoct, jsem zvědavá a vím to. Máma mi od malička říkala, ať do všeho nestrkám nos…
"Funguje to v podstatě jako výtah. Vyjede to zpod jeviště a jsem hned na pódiu. Může to jet pomalu anebo mě to vymrští. Nemůžu se dočkat, až budu zpět před fanoušky. Hrozně mi chybí." říká marnivě až se smutkem. Užasle přikyvuji, docela na mě udělal dojem. Nevěřila bych, že to s fanoušky myslí vážně až do teď.
"A co ém… to vit…"nemůže si zřejmě vzpomenout nebo si přede mnou nechce vzpomenout. Nezažívám tuto okolnost poprvé a mám už osvědčený plán. Je normální, že klient chce být s Kennym sám.
"Teď se o tom bavit nechci. Promiň, dnes ne. "najednou si začíná hladit zápěstní kloub, a když ho po chvíli zase odkryje, ukazuje se na něm zahnědlý flíček…
"Jestli chcete, půjdu. Stejně mi za chvíli pojede metro."
"Né, to je v pořádku. Vy jezdíte metrem? "docela se diví, i když je to podle mě naprosto normální. V podstatě jeho otázce ani nerozumím.
"No samozřejmě, že jezdím metrem! Taxi je moc drahé a autobus staví deset bloků ode mě. "znovu se pousměje.
"Kenny, zavoláme si zítra?"
"Dobře, zítra ti zavolám." jednoznačně souhlasí.
"A jestli chcete, svezu vás domů." Bezradně pohledem žádám Kenna o rozumnou radu jako přítele. Ten s úsměvem nadzvedává obočí a rozhazuje ruce. Jak já ho nenávidím…
"Přeci neodmítneš Michaela Jacksona! "nakonec i můj problém docela dobře vyřešil.
"Tak jestli by to teda šlo. "cvrknu…
"Tak dobře, měj se Kenny."
"Užijte si cestu."
V hlavě mám neuspořádaný chaos, v němž se jen stěží orientuji, ale přemýšlím. Žádný rozumný závět ne a ne přijít. Jako robot, strnule odcházím z pokoje, ale jdu pomalu, abych šla zároveň s ním. Kdykoliv se odhodlám zvednout pohled a podívat se na něj, usmívá se a pozoruje mě taky. Je to zvláštní pocit s ním být o samotě, bez Kenna, ochranky, kohokoliv. Ale to samozřejmě netrvá věčně. Čekala jsem limuzínu a ne bílý jeep! A řidič se usmívá od ucha k uchu: "Koho si to zase ukořistil? Dobrý den. "zareaguje i na mě.
"Dobrý den."
"Johnny…"napomíná ho.
"Tak kam to bude? "otáčí se k nám mohutný černoch s jizvou přes čelo. Nemůžu si pomoci a musím ji stále sledovat namísto toho, abych se mu dívala do očí.
"No, potřebovala bych na High Street."
"Když pojedu špatně, řekněte mi. Po téhle části města moc nejezdím…"
"Spolehněte se. "jsem trochu mimo, vzpomínám na automobilovou nehodu, při níž jsem přišla k nafialovělé, patnácti centimetrové jizvě, která zrovna nelahodí memu předloktí. Sotva si to uvědomím, pokládám na ni ruku.
"Rossie, jak dlouho už jste u Kennyho?"
"Čtyři roky…do nedávna jsme byli v Anglii, ale kvůli vám jsme se museli přestěhovat." humorně si do něj rýpnu, vlastně bych mu měla spíš děkovat. Tohle bude nejspíš vrchol kariéry spolu s Hříšným tancem. Když se zakoukáte bedlivě na titulky tohoto filmu, uvidíte tam moje jméno. V sekci: "DÁLE SPOLUPRACOVLI"
"Není zač! Já vždy působil jako silný magnet dokonce i na Angličanky."
"Kdyby jenom Angličanky. Nechápu, jak to dělá! "snaží se mě John alespoň o trochu víc zahrnout do rozhovoru.
"Úspěch, peníze, osobnost?" hádám sama pro sebe.
"Když jsem hrál ještě s bratry, byl jsem malý a roztomilý. Teď jsem velký a roztomilý." nakrčí ramena a udělá ten výraz "já za to nemůžu". Musím se smát tomu, jak vysvětlil řidiči jeho dotaz. Očividně je rád, že mě to pobavilo.
"Musíte být hodně dobrá, když jste u něj už tři roky."
"Čtyři! "opravuji ho trochu pyšně. Té práce si vážím, vydřela jsem si ji a chci, hodlám v ní být nejlepší.
"Jednou jsem zaslechl, že asistentky mění zásadně po 2 letech. Jednou se mi o vás už zmínil."
"Opravdu a co o mě říkal?"
"Rossie to zařídí." otráveně spojím rty a schovám je do úst, že je z nich vidět jen uzoučký proužek a nepatrně kývnu. Tohle doopravdy zabolelo.
"Žijete tu sama?"
"Ne… s Kennym a Richiem. To je můj… Můj přítel."nechci vypadat jako naprostá chudinka. Och Bože! Za pár odboček a zatáček jsem se dokázala až takhle dostat na samotné dno zoufalců.
"Aha, co dělá?" pokračuje zaraženě.
"Manažera. "mam chuť si vyříznout jazyk, abych konečně přestala lhát. Naštěstí mě od mého domu dělí jen několik stovek metrů.
"Chcete něco k pití?" rozkládá malinkou přihrádku a vytahuje z ní džus.
"Ne, už budu za chvíli doma. Díky." Nedočkavě otevírá lahev zrovna v prudké zatáčce. Veškerý džus skončil na mých vanilkových šatech od Diora. Nezmůžu se ani na hlásku.
"Moc se omlouvám. "má provinilý výraz, ale to nic nemění na faktu, že jsou od Diora!
"To nic! "otevírám dveře od auta ještě za jízdy. Bojím se, že se rozbrečím. Tohle byly moje první americké šaty.
"Zaplatím vám je."
"To nic… Děkuji za svezení. Někdy příště. Vystupuji před bytovkou ze sedmdesátých let.
"Není zač! Omlouvám se. Naschle!"
To je vůl!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pett.Gry Pett.Gry | E-mail | 3. července 2014 v 21:42 | Reagovat

Tak, když už jsem byla tak protivná, aspoň jsem to přečetla. ;-) A dávám učitelce za pravdu.
Jako nejlepší je ta Rosiina poznámka nakonec, to jsem se fakt zasmála. Náhodou si myslím, že vůbec nepíšeš špatně, jen to chce doladit. Ale je to tvůj druhý pokus, takže dobrý.
Můj první pokus měl dvě A4, druhým jsem to vylepšila jen o něco málo a pak přepisovala, dolaďovala a nakonec z toho byla kapitola na 40 A4. Někde uprostřed jsem si vzpomněla, že bych měla používat přímou řeč, atd ...
A teď postřeh ... Trošku jsem se v tom ztrácela a několikrát se musela v textu vracet. Nějak jsem nepochopila proč byla Rossie tak nervózní, když řekla, že je jí Mik vlastně jedno a že to neprožívá. Setkala se s Madonnou a dalšími a dalšími hvězdami, dělá tu práci 4 roky, je to profesionál ... pochopila bych to, kdyby byla fanoušek, nebo ji Kenny něco na začátku řekl, nebo něco četla v novinách ... prostě jen vysvětlení.
Občas jsem se vracela, abych si ověřila co opravdu řekla. Ona třeba řekne "Dělám čtyři roky .. Anglie ..ale kvůli vám jsme se přestěhovali" a on odpoví " Není zač ...atd ", ....  ale možná mi něco uniklo. ;-)

2 vercajackson vercajackson | Web | 3. července 2014 v 21:47 | Reagovat

[1]:  Máš pravdu! :-D Už je to dlouho, co jsem to psala. Asi už minulý rok jsem to začala psát... Ano, máš pravdu, mám tam chyby několikrát jsem to přepisovala tak jsem to asi zkonila za což se omlouvám. Děkuju za názor a i za uznání.  Vím, že nejsem žádný Shakespeare, ale začínám. Doufám, že časem se zlepším... :)

3 jackie jackie | 3. července 2014 v 22:11 | Reagovat

Souhlasím s Pett.Gry,chybky tam jsou,ale to se časem doladí.Jinak Rossie chápu,že je nervózní...
:)

4 vercajackson vercajackson | Web | 3. července 2014 v 22:12 | Reagovat

Děkuju! Takže myslíte, že má cenu dávat sem další kapitoly?

5 Pett.Gry Pett.Gry | E-mail | 3. července 2014 v 22:16 | Reagovat

[2]: Jo to znám, něco umažu, něco přidám a když to čtu po čase nedává to smysl, ale to se doladí. A nemáš se za co omlouvat. ;-)

6 Pett.Gry Pett.Gry | E-mail | 3. července 2014 v 22:24 | Reagovat

[4]:Jistě že to má smysl, vždycky. Čím více názorů, tím více budeš vědět, jak to na lidi působí a čemu třeba neporozuměli. A to tě bude posouvat dál a dál.

7 hanylen hanylen | 3. července 2014 v 22:57 | Reagovat

Určitě piš dál, je to zajímavé i si živě představuju Michaela, jak se vrtí a vcdhvíli neposedí. Líbí se mi ta humorná forma, to je báječné. Rose asi nemá moc sebevědomí, i když už se setkala s několika hvězdami, ale věřím, že Michael jí ho brzy zvedne :-)

8 Anna-Marie Anna-Marie | E-mail | Web | 7. července 2014 v 12:06 | Reagovat

Tak to ať se holka pěkně připraví, že Michaela BUDE prožívat :-D a bude si ho jistě brzy užívat...:-D hihi! :-) Jojo, Michael umí udělat první dojem...a odmítnout ho se nesluší, to je jasná věc! Ještě, že neřídil Michael sám...to bych se bála, aby vůbec dojeli! :-D A chudinka skončila úplně promočená...ta poznámka na konci mě taky rozesmála.:-D Píšeš živě, vtipně, spěchám na další díl - 1. kapitolu :-)

9 Simoňka Simoňka | E-mail | Web | 8. července 2014 v 22:07 | Reagovat

Chuderka dostala džúsom na šaty :-D  :-D a Mike aký pozorný, že koľko by za ten obrázok chcela... Michael, ak chceš ja ti nakreslím aj zdarma, no vlastne ani čakať by si nemusel :-D  :-D  :-D pekná poviedka, len tak ďalej :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama